Hokej mám v DNA, říká oceněný Nedvěd

I v sezoně 2024-25 vám v rubrice Hvězdy minulosti přinášíme příběhy bývalých hráčů NHL na základě jejich vlastního svědectví. Tentokrát jsme se zastavili u Petra Nedvěda, který byl v pondělí přijat do Síně slávy českého hokeje.

Až do Síně slávy českého hokeje dovedla bohatá kariéra bývalého skvělého útočníka Petra Nedvěda. Byl do ní oficiálně přijat v pondělí, symbolicky přesně v den svých 53. narozenin. Společně s dalšími dvěma Petry: obráncem Svobodou, autorem vítězného gólu z Nagana, a televizním komentátorem Vichnarem.

Připojili se tak ke 150 jménům, které už vybraná společnost zahrnovala.

"Je to velká čest a pocta být nominován mezi největší legendy českého hokeje. Lví podíl na tom mají brácha, rodiče, trenéři a v neposlední řadě spoluhráči," připomíná Nedvěd. "Ještě to vyšlo takhle pěkně na moje narozeniny. Takže při oslavě tím zabiju dvě mouchy jednou ranou."

Urostlý centr se skvělou nahrávkou a neskutečnou střelou zápěstím, která mu zůstala až do samého závěru aktivní kariéry, byl v roce 1990 dvojkou draftu NHL. Až o tři příčky za ním byl jistý Jaromír Jágr.

Jako hráč nedosáhl na žádný velký týmový triumf. S reprezentací Kanady slavil stříbro na olympiádě (1994), s tou českou pak dobyl bronz na mistrovství světa (2012). Přesto zanechal nesmazatelnou stopu. V NHL i doma.

V barvách Vancouver Canucks, St. Louis Blues, New York Rangers, Pittsburgh Penguins, Edmonton Oilers, Phoenix Coyotes a Philadelphia Flyers dal v 982 utkáních základní části 310 gólů a nasbíral 717 bodů. V 71 duelech play off přidal navrch 42 bodů (19+23). Své umění prokazoval řadu sezon i v extralize.

"Hokej mě úplně pohltil, pro mě to byla obrovská vášeň, přinesl mi ty nejlepší zážitky v životě. Je v mé DNA a bude mi chybět do konce života," tvrdí liberecký rodák. "Až budu na smrtelné posteli, tak mi bude nejvíc chybět hokej," dodává s úsměvem.

Mezi elitu ho dovedly předně hokejové dovednosti, ale stejně tak vášeň, odvaha a touha splnit si své sny.

"Každý sportovec by měl mít svůj sen. Tím mým byla odmalička NHL. A tvrdě jsem si za tím šel, abych si ten sen splnil," vypráví Nedvěd. "Já jsem typ člověka, který nedělá dobře deset věcí najednou. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem ten hokej hrál dobře."

Zásadním rozhodnutím pro jeho kariéru byla emigrace. Pro útěk za moře se rozhodl během mládežnického turnaje Mac's AAA Midget v Kanadě zkraje ledna 1989.

"Když jsem tehdy zůstal v Calgary, věděl jsem, že to nebude jednoduché pro moje rodiče ani pro bráchu (obránce Jaroslava Nedvěda). Právě to byl největší strašák - co s nimi bude. Brácha byl navíc ještě na vojně, i když už končil... Kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby teprve začínal, asi by jeho vojna nebyla hokejová a byl by někde u tanku."

Bylo mu sotva sedmnáct, v kapse měl 20 kanadských dolarů...

"Třeba právě Petr Svoboda tam šel v osmnácti. Taky to měl těžké, to nechci zlehčovat, ale utíkal s plnou peněženkou, protože měl podepsanou smlouvu. Měl tu finanční jistotu a pak člověk o tom přemýšlí taky jinak," srovnává Nedvěd, který ještě zpětně posílá poděkování do Calgary: "Postarali se tam o mě jako o vlastního, za to jim patří obrovský dík."

Nemohl tehdy tušit, že listopadová revoluce už v podstatě klepe na dveře. "Nespalo se mi dobře. Tam byli emigranti, kteří si odkroutili třeba 30 let a neměli šanci se vrátit. Byl to obrovský risk, ale pro mě to byla cesta za snem, možná jedinečná šance tam zůstat a zahrát si NHL. Bylo to silnější. Jsem rád, že jsem si šel tak tvrdě za svým snem."

K odvážnému kroku mu hodně napomohlo, že mu juniorský turnaj tehdy vyšel, stal se jeho nejlepším hráčem.

"To byla indikace, že tam něco je. Když jsem ale utíkal, tak jsem ještě neviděl světlo na konci tunelu. Věděl jsem, že když zůstanu, NHL pro mě bude zatím v nedohlednu a budu si muset projít minimálně jednou sezonou v juniorce. Věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať a že to nebude jednoduché, ale nemohlo to dopadnout lépe."

V juniorské Western Hockey League zazářil. Ročník 1989-90 odehrál za Seattle Thunderbirds včetně vyřazovacích bitev 82 zápasů a připsal si vynikajících 158 bodů (69+89). Pak už to šlo ráz naráz. Z druhého místa na draftu po něm sáhl Vancouver.

"Džegr byl už tehdy nejlepší hráč z nás, měl jít jako číslo jedna. Ale kluby asi brzdila trochu ta nejistota, zda bude chtít jít hrát do NHL hned. Takže Pittsburgh díky tomu pak dostal takový pěkný vánoční dárek. A já jsem si ho pak mohl během angažmá u Penguins dobírat s tím, že by měl poslouchat. Byl jsem druhý na draftu? Byl. A on byl až 'pětka'," směje se Nedvěd.

"Taky mě v Pittsburghu poslouchal. Všude mě vozil, maminka nám vařila. Chtěl bych jim poděkovat, protože na začátku jsem bydlel u nich. To byly nádherné roky."

Právě na působení v Pittsburghu hrozně rád vzpomíná. "Protože to byly moje tři nejproduktivnější roky v kariéře. New York je srdeční záležitost, tam je přidaná hodnota, že tam člověk měl příležitost potkat zajímavé lidi. Ale Pittsburgh, ten byl po hokejové stránce jedinečný."

K angažmá v dresu Penguins se pojí i jedna velká chvíle jeho kariéry. Gól v prodloužení zápasu play off proti Washington Capitals, který se hrál 24. dubna 1996. A to gól hodně důležitý. Capitals měli na své straně vedení v sérii 2:1. Ve čtvrté bitvě byl stav 2:2 a držel až do závěru čtvrtého prodloužení. Nedvěd ho rozhodl v čase 139:15. Dodnes jde o sedmý nejdelší duel historie NHL.

"Byly skoro dvě hodiny v noci, tak jsem říkal, že za 15 minut je 'last call' v barech, budou poslední objednávky. Tak že už asi ten gól dám a beru to na sebe, jinak se nenapijeme. Pak mi chlapci v baru poděkovali."

Pittsburgh tím zlomil celou sérii. Otočil ji z 0:2 na 4:2. A dodnes mohou Penguins litovat toho, že pak ve finále Východní konference nedotáhli k postupu vedení 3:2 na zápasy proti Florida Panthers.

Unikátní kapitolu napsal na mezinárodní scéně. I proto, že nejprve reprezentoval v roce 1994 Kanadu.

"Tehdy jsem se nedohodl na nové smlouvě ve Vancouveru a zavolal mi Tom Renney, což byl pro mě docela šok, že by o mě stáli. Neměli jsme nijak hvězdný tým. Bohužel jsme tehdy prohráli ve finále se Švédy na trestná střílení, když Peter Forsberg předvedl ten svůj památný nájezd. Mrzí mě to, protože to zlato bylo tehdy blízko," vzpomíná.

Ještě předtím však prožil velmi zvláštní chvíle, když Kanada narazila ve čtvrtfinále na český tým. "To byl můj nejzvláštnější hokejový pocit z vítězství v tak důležitém utkání. Už před turnajem si říkal, jen ať nenarazíme na naše... Hokejový bůh si to ale přál takto. A vy jako profík se snažíte hrát co nejlépe."

I když za národní tým hrál už na nepovedeném Světovém poháru v roce 1996, do Nagana nemohl. A přišel o největší vítězství českého týmu v dějinách. Turnaj století se hrál bez něho.

"Vím, že by mě museli trenéři nejdříve nominovat, ale ten zájem byl. Bavili jsme se o tom, ale ve finále jsme zjistili, že to prostě nejde. Musel bych odehrát tři sezony doma v Česku, abych mohl reprezentovat na olympiádě."

Mísily se pak v něm různé pocity. "Jestli mě to štvalo? Moc, moc, moc. Vážně moc. Ale tak to je. Ten příběh se tak napsal. Ne, že bych byl naštvanej, hlavně mě to mrzelo. Ale říkal jsem si, že jsem si to takto vybral. A tohle byly následky. Kdybych si mohl zahrát v Naganu, bral bych to všemi deseti. To je největší úspěch českého hokeje," zdůrazňuje Nedvěd.

Sám pak ještě jako hráč stihl v barvách české reprezentace alespoň bronz z mistrovství světa IIHF v roce 2012. A vše si pak vynahradil z pozice generálního manažera. Před dvěma lety si v této roli zopakoval bronz, letos v Praze už mohl slavit i titul mistrů světa.

"Letošní mistrovství se Naganu trošičku přiblížilo, hlavně co se týká atmosféry. Víme, jaké byly stadiony v Japonsku. Nebylo to jako tady v Praze. Klukům z Nagana se to pak vrátilo s úroky, když přistáli na Ruzyni a jeli na Staromák. Ale vyhrát zlato doma a v takové atmosféře? Tohle bylo fantastické."

Z rodinných důvodů se pak funkce vzdal. Vše po něm převzal další z kamarádů Jiří Šlégr.

"Jestli jsem mu něco předal? Nic jsem mu nedal. Ten tam stojí na jedné noze, jen ať se v tom plácá," hlásí Nedvěd s úsměvem od ucha k uchu. "Seděli jsme spolu a moje dveře jsou vždycky otevřené. Moc mu to přeju a na Jirku taky moc rád vzpomínám z Vancouveru. Je to perfektní náhrada za mě a za Martina Ručinského. Jirka má dobrou zpětnou vazbu na hráče, hlavně na ty z NHL, což je důležité."

Hlavní náplní jeho dnů je nyní dcera Naomi. "Skoro mě rozbrečela, když mi v neděli říkala, že se ještě jednou vyspinkáme a tatínek bude mít narozeniny," přiznává Nedvěd. "Jsou jí čtyři, to je ten nejlepší věk. Ten první rok a půl je krásný, ale to je spíš pro maminky a ty jsi řidič kočárku," usmívá se.

"Teď už je pro mě parťák. Do doby, než se člověk změní v chodící bankomat a bude mi říkat 'tatínku, už neotravuj'. Hokejové sny se mi splnily skoro všechny. Teď jen chci být ten nejlepší táta, jaký můžu být, a užívat si s dcerou. Teď je prioritou rodina."