Porážky? To nejdůležitější už mám, říká Holaň

V rámci iniciativy 'Hockey Fights Cancer' (Hokej proti rakovině), která každoročně připadá na listopad, přinášíme v tomto měsíci několik textů věnujících se tomuto citlivému a významnému tématu. Jedním z velkých příběhů se šťastným koncem je svědectví Miloše Holaně, který úspěšně vyléčil leukémii v době, kdy byl obráncem Mighty Ducks of Anaheim. S někdejším špičkovým hokejistou se vracíme k jeho kariéře, diagnóze, léčbě i k jeho 'životu po životě', do nějž neodmyslitelně patří trenérské řemeslo.

Obvykle svým svěřencům druhý den po zápase volno nedává, a to ani tehdy, když je čeká reprezentační přestávka. V sobotu ale Miloš Holaň učinil výjimku a vyhlásil: Čtyři dny prázdnin! Tak moc ho potěšila páteční výhra nad Spartou, která pro jeho Vítkovice znamenala opevnění na druhém místě extraligové tabulky.
Sám se o víkendu vydal relaxovat na hory, své volno si užil ve valašských Velkých Karlovicích. A mohl být nadmíru spokojený.
Ostravský celek pod taktovkou kouče Holaně letos na podzim jen kvete. Po 19 odehraných zápasech má na druhém místě pětibodový náskok před Olomoucí, před ním jsou už jen nadupané Pardubice. V zápase s papírově silnou, leč aktuálně trápící se Spartou, jež oplývá i několika navrátilci z NHL jako Vladimír Sobotka, Josef Kořenář či Michal Kempný, předvedly Vítkovice výkon plný nebojácnosti, pohybu, nasazení i důrazu.

A jindy obvykle vážná tvář jejich kouče, jenž chvílemi na střídačce v emocích lomcoval rukama či vášnivě debatoval s rozhodčími, roztála ve spokojeném úsměvu.
Nechybělo přitom mnoho a na téhle střídačce stál někdo úplně jiný. Před 26 lety visel život Miloše Holaně na hodně tenkém vlásku.
Psal se rok 1995, když tehdejšímu obránci Mighty Ducks of Anaheim objevili leukémii.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dá se říct, že Miloš Holaň měl štěstí v neštěstí. V době, kdy se u něj rozjíždělo zhoubné bujení bílých krvinek, byl hokejistou NHL. A přestože tehdy ještě neexistovala dnešní celoplošná iniciativa Hokej proti rakovině, preventivní zdravotní testy už byly na relativně vysokém levelu.
"Musím říct, že u nás by mi to nezjistili, protože takové kontroly tady v lize tehdy nebyly. Takže díky tomu, že jsem hrál v NHL, kde jsme měli každý rok podrobné prohlídky na vysoké úrovni, tak mi na to přišli včas," má jasno Holaň.

Do NHL přišel vítkovický odchovanec jako mistr Československa s trenčínskou Duklou v roce 1992 a finalista posledního ročníku federální ligy (1992-93) s Vítkovicemi, za které v 53 zápasech nastřílel 35 gólů a nasbíral 68 bodů. Jako nejlepší obránce domácí soutěže. Nejlepší hráč play off. A také jako držitel Zlaté hokejky 1993 pro nejlepšího hokejistu sezony.
Zprvu hrál za Philadelphia Flyers, kteří ho však 'obrušovali' především v záložním týmu v Hershey. V sezoně 1993-94 odehrál v American Hockey League 27 zápasů s 29 body (7+22), u Flyers jich dostal jen osm (s bilancí 1+1). V další sezoně, kdy v NHL probíhala až do ledna výluka, nastřílel v 55 duelech za Hershey 22 gólů a nasbíral 49 bodů. Pozvánka do Philadelphie přesto nepřišla a Holaň se rozhodl vrátit do Evropy, přičemž se po telefonu pohádal s generálním manažerem Flyers, slavným Bobby Clarkem.
Sotva přijel domů do Ostravy, Clarke mu volal znovu, aby mu oznámil, že ho vyměnili do Anaheim Ducks.
"Tenhle trejd byl pro mě jako příchod do ráje. Ducks mi dali šanci, bylo tam nádherné prostředí, kouč Ron Wilson na mě sázel, nechal mě hrát můj styl hokeje," vzpomíná.
Kariéra českého beka se zdála být na vzestupu, ve zkráceném ročníku odehrál 25 zápasů s 10 body (2+8).

Všechno bylo zalité kalifornským sluncem...
A to všechno se jedním okamžikem změnilo.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Při nástupu do přípravného kempu před sezonou 1995-96 absolvoval obsáhlé zdravotní testy. O dva dny později přišla zpráva, že má v krvi zvýšený počet bílých krvinek.
"Tehdy jsem se tím ještě vůbec nezabýval. Nepovažoval jsem to za nic neobvyklého ani zvláštního," vzpomíná Holaň.
Jenže pak ho poslali na odběr kostní dřeně. A diagnóza, která přišla zhruba za dva týdny, zněla neúprosně: chronická meocytická leukémie.
"Během chvilky se mi změnil život. Převrátil se úplně naruby."
Do základní části přesto Holaň normálně naskočil. Odehrál v ní 16 zápasů s bilancí 2+2. Mezitím už ale mimo led probíhala mnohem důležitější bitva.
Bitva o život.
"V době, kdy já jsem onemocněl, ještě iniciativa (Hokej proti rakovině) napříč celou ligou nebyla, ale Ducks se v tom směru tehdy hrozně moc angažovali. Hlavně tím, že udělali obrovskou kampaň na dárcovství kostní dřeně," vzpomíná s povděkem Holaň.
"Je spousta lidí, co je nemocných, ale nedá se to takhle zviditelnit jako u lidí, kteří jsou nějakým způsobem známí. Díky tomu, že hokejisté jsou nějaké celebrity, které ty nemoci taky mají, dá se to zviditelnit, a lidé na tu kampaň reagují. Myslím, že je to dobrá myšlenka dělat takovou osvětu a těm lidem pomáhat, protože těch případů je strašně moc. Poslední dobou mi přijde, že je to normální nemoc a týká se to úplně všech," míní.

"Já sám jsem byl tehdy dost mladý. Před tím jsem se tou nemocí nijak nezabýval, myslel jsem si, že já nemůžu takovou vážnou nemocí nikdy onemocnět. Teď, když jsem starší, je mi přes 50, mám čtyři děti, rodinu, tak to vnímám úplně jinak. Jsem za to rád, že se nemocným takhle pomáhá. Protože kdyby to tenkrát Anaheim neudělal, tak se možná ten dárce ani nenašel. Tehdy se to rozjelo fakt ve velkém, šlo to i do České republiky, ten registr se hodně rozšiřoval a já jsem za to jenom rád. I kvůli ostatním nemocným."
Díky téhle masivní kampani našli pro Holaně poměrně rychle dárce kostní dřeně. 4. ledna 1996, jen čtyři měsíce po stanovení diagnózy.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Holaň byl profesionální hokejista plný síly, v zátěžových testech míval vždy dobré výsledky. Z jakých příčin zrovna u něj propukla rakovina, dodnes nikdo netuší.
"Doktor zkoumal, jestli to nebyly třeba následky jaderné havárie v Černobylu v roce 1986. Nebo jestli za to nemohla stresová situace ve Philadelphii, kde jsem moc nehrál, na což jsem vůbec nebyl zvyklý, neuměl jsem řeč, takže těch stresů tam bylo spoustu," vypráví někdejší špičkový obránce. "Ale na sto procent zjistit, z čeho to je, to vám žádný doktor nepotvrdí. Vysvětlili mi to tak, že každý člověk má v sobě nějaký zárodek rakoviny a záleží na okolnostech, jestli se rozvine, nebo ne."
12. února 1996 Holaň nastoupil na léčení do specializovaného centra pro boj s rakovinou v Pasadeně, kterému dali název City of Hope (Město naděje). Ještě pět dní před tím navštívil domácí zápas s Toronto Maple Leafs (1:2), v němž za Anaheim po trejdu s Winnipeg Jets poprvé nastoupil Teemu Selänne, jehož bratranec rovněž onemocněl leukémií.
Exkluzivní obsah a vše podstatné o NHL: sledujte náš [Facebook a Twitter!]
"Zvládneš to," řekl mu hvězdný finský útočník.
I tak měl Holaň černé myšlenky. Byť se dokázal donutit k tomu, aby převládly ty optimistické.
"Já byl na tu dobu dost mladý a do té doby mi nikdy nic nebylo. Neměl jsem ani vážné zranění, natož nějakou nemoc. A tehdy nebyla ta osvěta, bralo se to málem tak, že rakovina rovná se smrt," popisuje Holaň. "Z toho důvodu jsem měl hrozný strach, ale nepřipustil jsem si to, proč bych já na tom měl takhle být. Až teprve, když začaly ozařování a chemoterapie, tak jsem teprve zjistil, že je zle a že to není žádná sranda."
Transplantaci kostní dřeně podstoupil pod vedením doktora Stephena J. Formana 22. února. Tenhle den od té doby slaví každý rok jako své druhé narozeniny, přesně dva měsíce před těmi skutečnými. Podle těch nových je mu 26 let.
"Mám dvoje narozeniny za rok. To jsou takové životní momenty, které se nedají zapomenout. Se svou nejbližší rodinou to prožívám dvakrát do roka," říká.
Dodnes také přechovává talisman, který ho tehdy provázel celou léčbou - malého hrošíka.
"Mám ho schovaný pro štěstí. Na zápasy ho nenosím, mám ho na svém místě. I teď po padesátce. Mám to s tím spojené a na něco věřím, takže si to takhle nechám do té doby, dokud budu na světě."
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Následná léčba přinesla řadu komplikací. Protahovala se, lepší dny se střídaly s hodně těžkými stavy. Nakonec se však Holaň zase postavil na nohy a po vyléčení se dokonce pokusil o návrat do NHL.
Dlouho nabíral fyzičku i kilogramy, které mu po absolvování náročné léčby spadly na 70, ale v roce 1998 se pokusil prosadit se v kempu Ducks před novou sezonou.

Navzdory víc než dvouleté pauze se mu to málem povedlo. Dostal mezi posledních sedm beků, místo v sestavě ale nakonec neurval.
Vrátil se domů do Ostravy a začal hrát za Vítkovice. V české extralize zvládl necelé dvě sezony v dresu mateřského celku a Třince, ve 40 utkáních dal devět branek a připsal si 26 bodů. Kariéru zakončil v roce 2000 v německém Freiburgu.
I po skončení hráčské kariéry však zůstal u hokeje. Pracoval jako evropský skaut pro Anaheim, v roce 2000 začal trénovat vítkovické juniory a od roku 2004 byl asistentem u tamního extraligového týmu dospělých.
Postupně trénoval v Norsku, na Slovensku, v Rakousku, na Ukrajině i v Bělorusku. V Česku vedl Spartu, Mladou Boleslav, Pardubice i prvoligovou Porubu. V roce 2020 se vrátil do Vítkovic jako hlavní kouč a působí tam dodnes.
"Jsem hokejový fanatik, trenéřina mě úplně pohltila a za těch 18 let, co to dělám, mám určité věci, kterým věřím. Hlavně své práci, svým schopnostem, svému vzdělání a neusnout na vavřínech. Ale určitě už daleko lépe trávím prohry," popisuje, jak se pozměněný pohled na svět po vyléčení rakoviny promítá do jeho trenérské praxe.
"Kdysi jsem to fakt nesl hrozně těžce, ale možná díky té nemoci, co se mi stala, to beru jinak. I když jsou to nervy, vypětí, obrovské emoce. Ale dříve jsem nad tím dumal třeba dva tři dny po prohraném zápase a dneska je to maximálně ten den do půlnoci, a pak si to zase sesumíruju, o co vlastně jde. Je to sport, patří k němu výhry, patří k němu i porážky. Vždycky si řeknu: To nejdůležitější teď mám a to je to zdraví."
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
V době vlastní léčby Holaň poznal, jak důležité je šíření osvěty. Včasná diagnóza. Jak důležitá je podpora pacientů od lidí zvenčí - od těch nejbližších až po úplně cizí. Jak důležité jsou příběhy těch úspěšně vyléčených.
I on se proto dodnes snaží pomáhat, navštěvovat nemocnice, jezdit na besedy. Byť se v Česku bohužel spálil, takže v charitativní činnosti za účelem k výběru peněz pro nemocné se už raději neangažuje.
"Musím říct, že jsem měl hrozně špatnou zkušenost. Když jsem se vrátil do Česka, angažoval jsem se v těch charitách a snažil jsem se v tomto směru pomáhat, zjistil jsem, že se na tom spousta lidí přiživuje a mizí peníze. Takže jsem tomu potom přestal věřit a nechtěl jsem s tím spojovat svoje jméno a dělat si ostudu," vypráví s hořkostí v hlase.

"Když jsme vybrali peníze na hokejovém utkání a potom se to ztratilo, ani nevím kde. Nebo když jsem vydal svou knížku, chtěl jsem za výdělek koupit pro nemocnici v Olomouci, kam jsem se dojížděl léčit po návratu domů, televize do všech pokojů na onkologickém oddělení, ale ten pán, který vydal tu knížku, to vytuneloval. A já, abych před tou nemocnicí nevypadal špatně, tak jsem to pak koupil ze svých peněz..."
Vzhledem k těmto zkušenostem se snaží pomáhat spíš svou osobní přítomností. "Kdykoliv mě někam pozvou, v nemocnici nebo nějaké organizaci, dva tři roky zpátky, ještě před covidem, když to šlo, tak jsem vždycky rád přišel. A vždycky jsem o tom rád mluvil, protože i pro mě byla obrovská inspirace tehdy, když jsem viděl ty vyléčené lidi, co vyprávěli, co je čeká, jak to vypadá," říká Holaň.
"Někdo o tom třeba nechce povídat, ale mě to nevadilo, to jsem se naučil v Americe. Protože tam i díky tomu, že byla větší osvěta než u nás, tak jsem se i já z toho dostal. Každý druhý rok jezdím do Pasadeny a navštěvuju City of Hope. Tam když člověk vidí ty tisíce lidí, doktor Forman mě tam vyhlásil před těmi davy lidí a ten aplaus byl obrovský," vypráví.
"Dnes jsem 26 let po transplantaci a to je právě to inspirativní pro ty současné pacienty - ta vzpruha, že vidí člověka, který se tam vyléčil a žije kvalitní život."
Svým silným příběhem Holaň inspiruje jak nemocné, tak i zdravé lidi. Včetně svých vlastních svěřenců ve vítkovické kabině.
"Kvůli covidu jsme teď s týmem dva roky nic nepodnikali. Věřím, že teď se zase s naším PR manažerem něco nachystá. Já to ale klukům vždycky říkám v dobrém, aby si vážili zdraví, drželi životosprávu. Protože já když jsem měl tolik roků co oni, tak jsem tomu taky nepřikládal nějakou velkou váhu," říká.
"K té zkušenosti si stejně musí dojít každý sám, ale pro ty kluky je dobré, když uslyší z mých úst, že zdraví a rodina je v životě to nejdůležitější."