O rok později vzdoroval Boston ve finále šest zápasů, ale ve výsledku z toho byl další triumf Montrealu a Conn Smythe Trophy pro Larryho Robinsona. A navrch tu byly Vezina Trophy pro Kena Drydena, Selke Trophy získal Bob Gainey a kombo Art Ross Trophy a Hart Trophy patřilo Lafleurovi. Těžko si představit dominantnější postavení Montrealu v tehdejší NHL.
Nehynoucí zásluhy o montrealské Stanley Cupy však patří také trenérovi Scotty Bowmanovi.
"Nejpodivnější věcí na něm bylo, jak se choval, když jsme měli v zápase jasně navrch. Pokud byl zápas vyrovnaný a vedli jsme 2:1, tak neříkal vůbec nic. Ale jak jsme vedli o tři čtyři góly, začal bláznit. Řval na nás, abychom v žádném případě nezvolňovali a nenechali soupeře vrátit se do hry," vybavil si vynikající střelec Steve Shutt.
Bowman, který přišel do Montrealu ze štace v St. Louis Blues, získal s Canadiens celkem pět Stanley Cupů, včetně toho z roku 1973. Loučil se po zisku trofeje z roku 1979 v pětizápasové sérii s New York Rangers, což bylo na dlouhou dobu až do roku 2013 poslední finále dvou týmů z Original Six.
Když Canadiens vyhráli čtvrtý pohár v řadě, hned tři klíčoví hráči Dryden, Lemaire a Cournoyer oznámili konec kariéry. Bowman po osmi sezonách opustil Montreal a stal se generálním manažerem a hlavním koučem v Buffalo Sabres.
Z lavičky vedl ještě čtyři šampionské týmy, ale takový zářez do historie jako na konci 70. let s Canadiens už se mu nepovedl.
Jak výjimečná byla montrealská éra svědčí i počet jmen v Síni slávy. Kromě Bowmana do ní patří také Cournoyer, Dryden, Gainey, Lafleur, Guy Lapointe, Lemaire, generální manažer Sam Pollock, Robinson, Savard a Shutt.