Spoluhráči z Penguins: Jágr je ikona

Při příležitosti vyvěšení čísla 68 ke stropu haly PPG Paints Arena, k němuž došlo před nedělním utkáním s Los Angeles Kings, přinášíme sérii článků s hlasy známých spoluhráčů i soupeřů Jaromíra Jágra během jeho kariéry u Pittsburgh Penguins. Pokračujeme vzpomínkami někdejších spoluhráčů ze slavné éry tohoto klubu v 90. letech.

------------------

V polovině poslední dekády minulého století už byl Jaromír Jágr superhvězdou první velikosti. Doma měl Art Ross Trophy 1995 pro krále bodování, v sezoně 1995-96 nasbíral 149 bodů, což byl výkon, který od té doby vyjma jeho spoluhráče Maria Lemieuxe ze stejné sezony překonal už jen Connor McDavid 153 body v minulém ročníku.

Bylo jasné, že trenéři posílali české křídlo na led na všechny klíčové ofenzivní situace. Od momentů, kdy bylo potřeba vyrovnat nepříznivý stav, až po všechny přesilovky.

Jenže někdy to nešlo. Když se mu výjimečně nedařilo, náladový Jágr totiž sám odmítl jít na led. A přidělal tím řadu vrásek jak koučům Eddiemu Johnstonovi či Kevinu Constantineovi, tak kapitánovi mužstva Mario Lemieuxovi.

"Občas, když se Jardovi nedařilo, tak se kousnul a nechtěl jít na přesilovku. Pak bylo srandovní, že Mario přišel za mnou a říká mi: Hele, prosím tě, běž, zajeď za ním, ať jde na tu přesilovku. Někdy pak šel, někdy ne. Oni pak zjistili, že na něj mám docela vliv, takže jezdili za mnou: Řekni jim, ať jde hrát," vypráví NHL.com/cs někdejší centr Penguins Petr Nedvěd.

"To jen dokládá, jaké tam Jarda měl postavení. A zaslouženě. Tam byla oproti jiným mančaftům taková uvolněnější atmosféra, domáčtější. To mi hrozně vyhovovalo. To prostředí a pohoda mě tam úplně pohltily. A to nemyslím tak, že by se tam míň trénovalo, ale ta atmosféra tam byla taková uvolněnější a mně osobně to vyhovovalo. Takhle to chtěl i Mario a Džegy taky."

Jágr měl v Pittsburghu výjimečnou pozici vlastně už od svého příchodu po draftu v roce 1990. Pod křídla si ho vzaly slavné hvězdy jako Lemieux, Paul Coffey či Bryan Trottier. Fanoušky okamžitě zaujal svým talentem, bezprostředním přístupem, nakažlivým úsměvem a dlouhými vlasy, které za ním vlály v ledovém větru poté, co s pukem prořezával vzduch mezi obránci soupeřů.

"Byl to neskutečný hráč. Já měl štěstí, že jsem ho zažil ještě jako mladého kluka. Měli jsme zkušený mančaft a jeho jsme museli vždycky úplně vykopat z ledu. Pokaždé tam zůstával nekonečně dlouho. Opravdu jsme ho někdy museli fyzicky odtáhnout pryč. Jeho pracovní morálka byla neuvěřitelná," vzpomíná Rick Tocchet, kouč Vancouver Canucks, který pomohl Pittsburghu ke dvěma Stanley Cupům v roce 1991 i 1992.

"Jags měl rád srandu a měl obrovské charisma. Ale k tomu přispívaly hlavně výkony na ledě. Kdyby neměl takový talent, tak tam to charisma nebude," míní další spoluhráč ze začátku 90. let Kevin Stevens.

"Můžete vypadat skvěle, můžete se krásně usmívat, ale pokud nemáte talent, tak koho to zajímá? A on ho měl. Tehdy u nás byla spousta dobrých hráčů, ale bylo vidět, že jen Jaromír bude tím dalším charismatickým tahounem Mariova kalibru. Že bude dominovat hokejovému světu. Tušili jsme, že z něj roste další superstar."

Charisma a výkony na ledě skutečně z Jágra učinily nejpopulárnější osobnost Pittsburghu hned po legendárním Lemieuxovi. Jeho oblíbenost mezi fanoušky a především fanynkami nabývala kultovních rozměrů.

"Jednou slavil narozeniny. Já jsem tam zrovna přišel po trejdu a kluci jako Kevin Stevens nebo Mario už byli ženatí, takže na tu jeho narozeninovou párty ani nepřišli. Já byl tou dobou single, takže jsem tam vyrazil. Bylo to v nějakém sportbaru, kde bylo snad tisíc lidí. A z toho 960 holek!" vypráví se smíchem Tocchet. "Takový byl už tehdy jeho status v Pittsburghu. Měl ty své dlouhé vlasy a všechny holky ho milovaly."

S tím, jak se kvůli zdravotním problémům postupně vytrácela Lemieuxova role v týmu, přebíral odpovědnost za výsledky právě Jágr. V roce 1992 končil sezonu se 69 body, o rok později už jich měl 94. V sezoně 1993-94 jich bylo 99 a ve 48 utkáních zkráceného ročníku 1994-95 vyhrál se 70 body bodování NHL. Další rok se dostal na svůj osobní rekord 149 bodů.

"Já jsem měl tu čest hrát s ním a s Rony Francisem, to byla paráda. Moc jsem si to s ním užíval jak na ledě, tak mimo led. Co se týče hokeje, tak to byly moje nejúspěšnější sezony v NHL," tvrdí Nedvěd, který v západní Pensylvánii strávil dvě plodné sezony. Tu první končil na jaře 1996 po 80 utkáních se 45 góly a 99 body, což je v obou případech jeho kariérní maximum. V té druhé měl 71 bodů (33+38) ze 74 startů.

"Já jsem tam měl mámu, Džeky tam měl mámu, takže jsme na tom byli podobně. Bylo to hrozně příjemné. U Rangers jsem byl taky naprosto spokojený a mimo hokej je New York asi zajímavější než Pittsburgh, ale u Penguins jsem prožil hokejově nejlepší léta."

V závěru Nedvědova pittsburského angažmá se s ním v klubu stačil potkat i Josef Beránek, který tam na konci sezony 1996-97 odehrál osm utkání. Znovu se tam vrátil v sezoně 1999-00 a tu další tam pak odehrál komplet.

"Měl jsem štěstí, že jsem poprvé do Pittsburghu přišel na konci sezony 1996-97, kdy koučoval Craig Patrick a končil Mario Lemieux. Jarda se pomalu stával tou největší osobností týmu a fanoušci ho bezmezně milovali. Takže jsem viděl, jak si buduje pozici," popisuje Beránek.

"Když tam byl Mario, tak Džegy byl trošku v jeho stínu. Ale Mario měl zdravotní problémy, takže tam chvíli byl, chvíli nebyl. A když tam nebyl, tak to převzal Džegy," vykládá Nedvěd.

Na přelomu století už byl Jágr vítězem nejen čtyř cen Art Ross Trophy pro vítěze bodování NHL, ale také držitelem Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu sezony z roku 1999. V Pittsburghu se kolem něj točilo už snad úplně všechno.

A na přelomu století sešla v klubu česká parta, která v dějinách NHL neměla obdoby.

V sezoně 2000-01 se v sestavě objevilo celkem 11 krajanů! Vedle Jágra hrálo v obraně František Kučera, Josef Melichar, Michal Rozsíval a Jiří Šlégr a vepředu bruslili Martin Straka, Robert Lang, Josef Beránek, Jan Hrdina, Milan Kraft a Roman Šimíček. Celkem 11 Čechů! A hlavním koučem byl slavný a na poměry NHL svérázný Ivan Hlinka.

"V sezoně 2000-01 se nás tam protočilo jedenáct Čechů a navrch koučoval Ivan Hlinka, ale mně to přišlo celkem logické a hezké, jelikož jsme světovému hokeji v té době dominovali. Jarda nám tam udělal protekci, že jsme mohli mluvit v kabině normálně česky. Ale když se vrátil Mario, tak z nás Čechů tam zbyla jenom půlka..." připomíná Beránek.

"Vyměnili mě tam těsně před příchodem Ivana Hlinky (v březnu 2000), který tam byl chvíli jako asistent, než to další sezonu přebral. Myslím si, že to pro oba bylo dost těžké, tím, že tam byli dva Češi, na kterých to stálo. Oba si tlak nepřipouštěli, ale bylo jasné, že moc chtějí, aby to dobře dopadlo. A ta sezona nebyla špatná, jenže jsme pak vypadli v konferenčním finále," dodává jeden ze členů 'Prague Penguins', jak se tehdy týmu přezdívalo.

"Mluvilo se o sporech Jardy s Ivanem, ale to byly spíš jiné pohledy na hokej. Když pak člověk skončí, tak to jako trenér vidíte jinak než hráč. Ale v Americe potřebovali nějakou story, tak si to vyložili po svém. Pro Jardu to nebyla jednoduchá situace, když navazujete na takovou osobnost, jako je Mario, to je hodně vysoká laťka. Ale pro mě bylo pěkné zahrát si po jeho boku a poznat prostředí, jaké je kolem těch největších hvězd."

V roce 2001 získal Jágr svou poslední Art Ross Trophy, celkem pátou v kariéře. Penguins se po Lemieuxově návratu v polovině sezony ještě jednou vzepjali k velké jízdě, přes Buffalo Sabres s čarodějem Dominikem Haškem v brance prošli do finále Východní konference. Tam je však zastavila nekompromisní defenzivní mašina New Jersey Devils. A pro Jágra to byl konec jeho pittsburského angažmá.

"Já na to vzpomínám tak, že Penguins za jeho éry vždycky hráli krásný ofenzivní hokej. To bylo od trenérů chytré, protože ten talent tam byl. Samozřejmě ke konci se tam vyměnil majitel a byly tam trošku finanční problémy, takže ta kvalita a ten talent se tam trošku ztrácel, ale dlouhá léta to tam bylo fantastické," tvrdí Nedvěd.

Jágrova kariéra pokračovala jiným směrem. S Pittsburghem se ne úplně v dobrém rozešel, po trejdu hrál za Washington Capitals, New York Rangers, za ruský Omsk. A když se v roce 2011 do NHL vrátil, podepsal s největším rivalem Penguins, týmem Philadelphia Flyers. Tehdy na něj v jeho bývalém působišti bučeli a sám si nedovedl představit, že by jeho číslo 68 mohl jednou klub slavnostně vyřadit ze sady dresů.

"Kvůli tomu, že po odchodu z Penguins hrál za Rangers, Capitals, za Flyers i za Devils, tedy za týmy, které jsme nemuseli, bral to tak, že lidi z Pittsburghu už ho neberou. Já jsem mu to vymluvil, protože vím, že to tak není. Že je spousta našich fanoušků, kteří ho pořád milují. A že klub chce vyvěsit jeho číslo 68 hned vedle Mariovy 66. Myslím, že byl opravdu šťastný, když to ode mě slyšel," popisoval Jágrův spoluhráč z 90. let Phil Bourque, jenž dnes pracuje jako rozhlasový a televizní expert.

"Samozřejmě je tady ikona. Všichni ho tady milovali," připomíná Tocchet. "V kariéře přijdou trejdy, všechny tyhle věci. Ale to je dávno zapomenuté. Vím, že pro Pittsburgh je výjimečný člověk a že mu to Pittsburgh ukáže. Vidět jeho číslo u stropu vedle Mariova, to je něco!"