Jak se z gólmana stane týmový šéf

O gólmanech se často říká, že jsou trochu zvláštní. Komu normálnímu by se taky chtělo zastavovat vlastním tělem puky nastřelované rychlostí až 175 km/h? Jenže kromě toho, že muži pod maskou bývají nezřídka podivíny, jsou velmi často i klíčovými osobnostmi úspěšných celků.

Pokud se tedy mužstvu daří, lze za tím zhusta vidět nejen šikovnost brankáře, nýbrž i jeho osobnost.
"Ve své trenérské kariéře jsem už zažil mnoho šéfů kabiny, jejichž pracovními nástroji byli lapačka a vyrážečka," souhlasil kouč týmu Nashville Predators Peter Laviolette. "Náš Pekka Rinne je bezesporu jedním z nich. Mnoho let je už považován za tvář Predators, mezi kluky má přirozený respekt. Něco takového se nepřihodí jen tak, musíte to mít potvrzené výkony a vlastním vystupováním. Pekka už takový je. Pokud nastane kritická situace a on něco řekne, spoluhráči na něj dají."
Rinnemu je pětatřicet, v NHL chytá od sezony 2005-06. Dlouhověkost by ale sama o sobě nestačila, aby se vypracoval v jednoho z nepopiratelných bossů mužstva. Musí jít příkladem. Navíc: U brankářů se to už má tak, že volných míst v brankovišti je ještě o poznání méně, než těch pro obránce a útočníky. Píle a určitá nadstavba k talentu je tak absolutní nezbytností.

"Často toho ani nemusí v kabině moc namluvit, přece jen obyčejně radši žijí ve své brankářské bublině. Ale právě tréninkový přístup z nich spolu se samotnými výkony dělá něco víc," řekl pro NHL.com Barry Trotz, momentálně kouč Washington Capitals. "Zajímavé na tom je, že před nějakými třiceti lety se dali ze všech brankářů NHL vybrat nanejvýš dva, tři, které bychom mohli zařadit mezi skutečné hvězdy. Dneska bychom mezi hvězdy počítali dvě třetiny všech gólmanských jedniček soutěže."
Klasickým příkladem je Henrik Lundqvist. Do New York Rangers přišel v sezoně 2005-06 s vizitkou obstojného evropského talentu. Byť zrovna na Manhattanu bývají hráči pod mimořádným tlakem, Švéd jako vyzrálý jedinec se zdravou sebedůvěrou všechny problémy ustál. Kolem něj se měnily superstars typu Jaromíra Jágra, Brendana Shanahana, Brada Richardse, Ricka Nashe, Matse Zuccarella, on však zůstával.

Za jedenáct plných sezon v dresu Rangers měl nejhorší gólový průměr v té poslední - 2,48. Je jediným gólmanem historie NHL, který ve třinácti po sobě následujících ročnících vychytal minimálně dvacet vítězství.
Snad i proto mu v New Yorku říkají Král. A říkali mu tak mimochodem už před deseti roky, za Jágrových časů.
"Pár prvních let v Americe jsem se soustředil pouze na sebe," připustil. "Čím déle ale působíte ve stejném klubu, tím víc vám záleží na věcech okolo. Tím větší cítíte zodpovědnost."
Třeba podle Connora Hellebuycka z Winnipeg Jets jde o to, jakým dojmem působíte na své spoluhráče. Pokud po třetině přijdou do kabiny a najdou tam rozklepaného, nebo naopak přehecovaného parťáka s betony na nohou, nebude to na ně přenášet jistotu. Je tedy třeba vyzařovat spíš klid.
"Je toho ale víc, co z vás udělá osobnost," namítal Mike Smith z Calgary Flames. "Uvědomte si, že my máme z brankoviště celou hru krásně před sebou, nic nám neunikne. Víme o každé chybě. Dřív jsem měl velkou potřebu všechno komentovat, postupem času jsem v tomhle trochu zmoudřel, už s tím šetřím. Nejsem kouč, ani se jím nesnažím být. Ale ve vhodnou chvíli není od věci něco spoluhráčům říct, přidat postřeh z jiné perspektivy."

Pouhou tvrďáckou ukřičeností se tedy skutečným bossem nestanete. I Rinne přiznává, že nikdy nepatřil k těm, kteří by toho moc namluvili.
"Ono si tuhle roli prostě musíte postupem doby nějak zasloužit," tvrdil Smith. "Respekt od spoluhráčů není závislý na tom, jak moc na ně řvete. Sám cítím, že gólmanská jednička by měla mít určité slovo. Ale stejně by v její náplni práce mělo být třeba povzbudit, pokud se ostatním nedaří."
Jak říká Hellebuyck - nejhorší je, pokud na vás parťáci vidí, že tomu nedáváte všechno. Že působíte, jako by vám bylo všechno jedno.
"Pokud je však na vás vidět touha po vítězství, pak je úplně jedno, jakou máte povahu," mínil Lundqvist. "Já sám potřebuji stoprocentní soustředění, emoce nedávám najevo. Zůstávám vážný. Ale v kariéře pamatuju kluky, kteří se byli schopni při zápasech smát, opravdu se bavit. A na výkonu ani na pozici v mužstvu jim to neubralo. Každý jsme zkrátka jiný."