Štrbák: Se synem se v reprezentaci respektujeme

V sezoně 2023-24 vám v rubrice Hvězdy minulosti přibližně dvakrát za měsíc přinášíme příběhy bývalých hráčů NHL na základě jejich vlastního svědectví. Tentokrát jsme si popovídali s Martinem Štrbákem, světovým šampionem i mistrem české extraligy a současným asistentem trenéra slovenských juniorů.

-----------------–

Momentálně se nachází v Göteborgu, kde z pozice asistenta trenéra dohlíží na slovenskou reprezentaci do 20 let. Juniorský šampionát se koná na místě, na které má Martin Štrbák příjemné vzpomínky. V roce 2002 v půlmilionovém švédském městě pomohl vybojovat jedinou slovenskou zlatou medaili v historii mistrovství světa IIHF.

Kariéra bývalého obrance je však plná trofejí. Má kompletní sbírku cenných kovů se slovenským týmem, ve které je se 162 starty třetím nejčastějším reprezentantem v historii (druhý je se 183 Miroslavem Šatanem v čele je Dominik Graňák, který se ve slovenském dresu představil ve 194 duelech). Vítěz české, ruské a dvakrát i slovenské extraligy strávil i jeden rok v NHL: v sezoně 2003-04 odehrál celkem 49 zápasů za Los Angeles Kings a Pittsburgh Penguins, v nichž stihl pět gólů a 11 přihrávek.

V NHL by navíc aktuálně osmačtyřicetiletého harcovníka mohl následovat jeho syn Maxim, jehož letos draftovali Buffalo Sabres.

"Snažím se k němu přistupovat stejně jako k ostatním hráčům," říká Štrbák starší v rozhovoru pro NHL.com/cs.

Šampionát do 20 let se letos po delší době koná v Evropě. Myslíte si, že to může slovenskému týmu pomoci?

"Samozřejmě, je to jiné prostředí pro naše kluky už jen například velikostí kluziště. Většinu chalanů máme ze zámoří, takže u nich musí nastat dost rychlá adaptace. K tomu nám sloužil i krátký kemp ve Zvolenu. Je příjemná změna, že po letech se šampionát koná v Evropě. I fanoušci mohou sledovat zápasy v relativně dobrém čase a mnozí nás určitě přijedou povzbudit."

Po skončení hráčské kariéry jste šel studovat trenérství a management. Proč právě do Finska?

"Rok po ukončení kariéry se naskytla možnost studovat ve Finsku a připadalo mi to jako něco, co má pro mě velkou cenu a perspektivu. Jelikož absolventi školy ve Vierumäki mají více možností se uplatnit, rozhodl jsem se pro tuto možnost. S odstupem času vím, že to byla velmi dobrá investice a dalo mi to opravdu hodně. Hodně jsem se naučil a poznal jsem spoustu lidí z celého světa. Dalo mi to základy, o které se dodnes opírám."

V čem je největší rozdíl ve výchově mládeže ve Finsku a na Slovensku?

"Nejzákladnější asi v systému vzdělávání. Nemusíme se bavit o podmínkách, které jsou na severu na úplně jiné úrovni. Hokej je pro ně národní sport číslo jedna a základna lidí, kteří pracují v ledním hokeji, je obrovská. Z toho všeho pak vychází také kvalita. Některé prvky lze aplikovat i u nás, takže jsme s tím i začali. Nenazval bych to kopírováním, ale vzali jsme si a přizpůsobili to, co je nám Slovákům blízké."

Před lety vás Kings draftovali jako 224. v pořadí, syna Maxima si letos vybralo Buffalo už ve druhém kole ze 45. místa. Potěšilo vás, že váš syn přišel na řadu mnohem dříve?

"To se nedá srovnávat. Když jsem byl draftován já, tak jsem se o tom dočetl v novinách. Přiznám se, že v té době jsem ani nevěděl, co je to draft. Dnešní kluci jsou na tyhle věci připraveni úplně jinak, než jsme byli my. Maxim měl velmi dobré poslední sezony. Jako rodina jsme velmi rádi, že byl draftován tak vysoko, ale samotný draft ještě nic neznamená. Z našeho pohledu je to takové uzavření juniorské kariéry. Byli jsme na draftu v Nashvillu, abychom to s ním zažili. Já jsem takovou možnost jako hráč neměl."

Bylo od začátku jasné, že Maxim bude obráncem jako vy?

"Zaměření hráče, co se týče postů, se někdy mění. V žákovských kategoriích kluci střídají pozice. Přiznám se, že v případě Maxima ani nevím, kdy se dostal do obrany. Asi mu to prostě víc sedělo."

Maxima jste vedl už během studia ve Finsku, nyní jste jedním z jeho trenérů v reprezentaci. Jaký je to pocit koučovat vlastního syna?

"Není to jednoduché. V mladších věkových kategoriích je fajn, když vedete své dítě, ale od starších žáků to začíná být náročné. Proto jsem rád, že na klubové úrovni tuto funkci už dlouhá léta nemám. V reprezentaci jsme si na to už zvykli a respektujeme jeden druhého. Snažím se k němu přistupovat stejně jako ke všem ostatním hráčům."

V posledních dvou letech bylo v draftech NHL včetně Maxima vybráno 14 Slováků. Myslíte, že bude tento trend pokračovat?

"Mám přehled o hráčích a trénuji na klubové úrovni i kluky z nižších ročníků. Věřím, že křivka úspěšnosti slovenských hráčů bude opět stoupat. Jsme rádi za každého draftovaného hráče. Oni jsou pak tím silným základem i pro naši reprezentaci. Momentálně máme co do činění s nejsilnější skupinou za poslední desetiletí. Uvidíme, co přinesou další roky."

Doma máte kompletní sbírku medailí z mistrovství světa IIHF a po zisku bronzu v roce 2003 jste se vydal do NHL. Proč k tomu došlo až deset let po draftu?

"Je to zvláštní. Málokdo to ví, ale když mi bylo 24 let, tak jsem s hokejem asi na půl roku skončil. Pak jsem se k němu vrátil a bylo to jako na houpačce. Mou kariéru nastartovala sezona v Litvínově a hlavně to, když jsme se v roce 2000 stali vicemistry světa. Úspěchy v národním týmu mi pomohly k tomu, že klub, který mě draftoval, se o mě začal zajímat a poslali mi nabídky na kontrakt. Teoreticky jsem mohl být v NHL dřív, ale nepřijal jsem nabídky na dvoucestné smlouvy, takže to vyšlo až po deseti letech. Tehdy měli reálný zájem, abych hrál v prvním týmu a já jsem přikývl. Měl jsem dvouletý kontrakt, ale druhý rok byla výluka a pak jsem se už do zámoří nevrátil. Svůj sen hrát v NHL jsem si ovšem v každém případě splnil."

Po návratu z USA jste střídal ruskou ligu, Švédsko i Česko. Kde se vám hrálo nejlépe?

"Jednoznačně v Rusku. Především v Moskvě byly vynikající podmínky. Bydleli jsme na ambasádě a měli jsme tam takovou svou slovenskou komunitu."

Kariéru jste završil v Košicích, se kterými jste získali i dva tituly ve slovenské nejvyšší soutěži. Českou extraligu jste ovládl se Vsetínem. Který titul je pro vás nejcennější?

"Každý titul byl úplně jiný. V Česku vzpomínám hlavně na tu skvělou vsetínskou dynastii, kterou jsme jakoby uzavírali (v roce 2001). Byl to poslední titul této dynastie a můj první. Byly tam obrovské emoce. Deset měsíců na to jsem slavil titul v Rusku v Jaroslavli a pár měsíců na to jsme byli mistři světa. Čili v rozmezí jednoho roku jsem dokázal získat tři tituly. Byl to takový hattrick. Každý titul byl jiný, ale emoce jsou stejné. Právě ty emoce bych přál zažít každému sportovci."