Zápas o bronz byl hodně divoký, a to včetně finiše v českém balení, kdy junioři otočili v samém závěru díky čtyřem gólům během 50 sekund skóre ze 4:5 na konečných 8:5. Pamatujete ze své velmi bohaté kariéry něco alespoň trochu podobného?
"Ne, vůbec. Vzpomněl jsem si ale na svůj první juniorský šampionát ve Finsku. Tenkrát hrál ještě každý s každým bez play off a my jsme v úvodních pěti zápasech každému slušně nadělovali. Finům jsme dali 'sedmičku', stejně tak i Američanům a Švédům. Před námi byly už jen zápasy se Sovětským svazem a Kanadou. Kdybychom porazili Sověty, tak bychom byli mistry světa bez ohledu na ten zápas s Kanadou. Pamatuju si dobře, jak jsme se jim smáli, že se rozcvičují ve výstroji před kabinou... Oni pak ale vysoko vedli, my jsme to stáhli na gól, ale ten obrat už jsme nezvládli a prohráli. Shodou okolností byl výsledek 5:8."
Byl podle vás teď proti Finsku odrazovým můstkem gól na 3:5 v oslabení na konci druhé třetiny?
"Naprosto jednoznačně, protože tím se kluci přiblížili a začali zase věřit. Pro Finy bylo určitě kaňkou, když dostali ten gól při našem oslabení. Tam už měli hrát zodpovědně, nepotřebovali se nikam tlačit, ale zaplaťpánbůh, že to udělali, protože my jsme toho využili. Přiznávám, že pro mě bylo trošku překvapením a zároveň odvahou, když jsme už skoro tři minuty před koncem vyndali ven brankáře, ale proč ne... Chci to prostě otočit a mít medaili, tak do toho jdu. A trenéři do toho šli. A ukázalo se to jako dobré rozhodnutí."
Ondřej Becher při tom důležitém třetím gólu krátce před druhou přestávkou jen těsně unikl ofsajdu. Ta situace byla určitým potvrzením toho, že mnohdy vážně rozhodují detaily, souhlasíte? Jít do třetí třetiny za stavu 2:5, byl dost možná všechno úplně jinak.
"Tam to bylo podle mého opravdu o milimetry. Ondra to ale udělal vážně chytře a naprosto parádně. Kdyby to tak neudělal, byl z toho ofsajd, ten gól by nepadl a bylo po zápase."
Třetí semifinále po sobě asi není na přehnanou euforii, ale také to nemůže být náhoda. Váš pohled na věc?
"Je to náznak toho, že kvalitu a dobré hráče tady máme. Jen s nimi musíme pracovat. Doufám, že tohle je pro nás všechny signál, že bychom jim měli dávat šanci v klubech, jak o tom léta mluvíme... Aby nám neodcházeli někam pryč. Myslím, že to jde i tady. Stačí připomenout Jirku Ticháčka na Kladně, teď z toho týmu je to Tomáš Galvas v Liberci. Věřím, že to kluby vnímají. Právě tohle považuju za to nejdůležitější - abychom tady ty hráče udrželi, mohli s nimi pracovat a oni dostali šanci nám to vrátit, než abychom jen koukali na to, jak odchází hrát do jakýchkoliv zahraničních juniorek. Zároveň ale chápu, že když nejsou výsledky, vzhlíží se k těm ostatním. Když my jsme před lety vyhrávali, jezdila se zase k nám dívat Kanada, jak ten hokej děláme a díky čemu vyhráváme. Tady u nás teď bylo období temna, ale doufám, že se to zase posouvá k lepšímu. A třeba z mého pohledu ofenzivního obránce jsem strašně rád, že takových hráčů vidím hodně, kteří nám pak můžou v seniorské kategorii dělat radost."
Kostru týmu však jednoznačně tvořili hráči ze zámoří. To asi nelze jen tak přehlédnout s ohledem na jejich zastoupení...
"Musíme jít pomalými krůčky. Nejde udělat tak razantní krok, abychom vzali všechny hráče jen z českých soutěží. Ale je důležité o tom přemýšlet. Právě proto jsem říkal, že by se měla dávat šance těm klukům v extralize. Dát jim ten prostor i klidně v šestnácti, sedmnácti letech. Jsem přesvědčený o tom, že to je cesta. Naše generace tu šanci dostala a také jsme to pak českému hokeji jako takovému vraceli. To by měl být vzkaz pro nás všechny. Vždyť se podívejte na Jirku Ticháčka, o němž jsem mluvil, co ve dvaceti letech předvádí tuhle sezonu."
Porostou zase postupně třeba i počty českých hráčů, po nichž při draftu sáhnou kluby NHL?
"Vždycky je to o medailích a nějakém úspěchu. Ti skauti a manažeři na juniorský šampionát jezdí a dobře ho sledují. Já věřím, že se posuneme v těch číslech zase někam úplně jinam. Jsem o tom přesvědčený. Zároveň ale souhlasím s myšlenkou, že jsme pořád teprve na začátku. Podle mě je však strašně důležité, že tam opravdu jsme a nekoukáme na vše jen ze spodní části tabulky, abychom se báli, zda vůbec postoupíme do play off."
Medaile ze světové scény je každopádně důležitou dílčí odměnou za všechnu práci, potvrzení pro hráče, že to má smysl. Je to tak?
"To je ta největší odměna. Už za nás to tak bylo. A je to tak pořád. Stejně tak je tomu potom i v NHL - největší odměnou je, když vyhrajete Stanley Cup a dostanete ten prsten určený vítězům. Proto to všichni hrajeme. Jeden velký rozdíl oproti minulosti tu ale je - když jste dříve chtěli do NHL, museli jste kvůli tomu třeba i emigrovat. Dneska ti kluci ví, že když vážně zaberou, můžou jít do NHL bez dalších překážek. A dočkat se i toho dobrého finančního ohodnocení, které je s tím spojené."A