Věřím Edmontonu, že to srovná, píše Špaček

Během finále Stanley Cupu píší bývalí hráči Edmonton Oilers či Florida Panthers pro čtenáře NHL.com/cs své postřehy k dění na ledě, průběhu série i prostředí, které dobře znají ze svého někdejšího působení. Po druhém zápase přinášíme pohled Jaroslava Špačka, který před 18 lety zažil s Oilers finále proti Carolina Hurricanes a na začátku kariéry si zahrál i za Floridu.

Akorát jsem na dovolené, takže jsem neměl možnost sledovat naživo druhý zápas, ve kterém opět vyhrála Florida a v sérii vede už 2:0. Ale první utkání jsem viděl a přišlo mi, že Edmonton dojel na to, že neproměnil svoje velké šance.

Před startem finálové série jsem tipoval, že Oilers vyhrajou 4:2. A pořád to tak může dopadnout. Věřím, že v domácím prostředí to srovnají. Určitě je požene skvělé publikum, které je natěšené. Přeci jenom Oilers jsou ve finále po osmnácti letech.

A shodou okolností jsem tehdy byl přímo na ledě, takže se u toho krátce zastavím. Musím přiznat, že i po těch osmnácti letech jsem hrozně naštvaný, že nám to tehdy nevyšlo! Carolina vyhrála sedmý zápas a slavila.

My jsme byli jeden jediný zápas od Stanley Cupu...

Když si na to vzpomenu, pořád mě to mrzí. Strašně. V sedmém utkání jsme měli spoustu šancí, ale nebyli jsme schopni dát gól. A ještě k tomu v době, kdy dal Kabelka (František Kaberle) vítězný gól v přesilovce, jsem zrovna seděl na trestné lavici! Byl to ode mě takový faul, nefaul, při hře bylo víc podobných zákroků, které nebyly potrestány. Ale to už je jedno. Jakmile rozhodčí pískne, je to prostě faul.

Předtím jsem pomohl spoustu oslabení ubránit. A teď, když jsem byl vyloučený, jsme inkasovali... Byl to pro mě strašně smutný moment. Když už se člověk dostane do finále, nechce stát na straně poražených. Mám to v sobě dodnes. A teď, když jsou Oilers ve finále, vzpomínky zase ožívají.

Důležitý byl už první zápas finále, v němž jsme vedli 3:0, ale prohráli jsme ho nakonec 4:5. Hurricanes tenhle povedený obrat dodal sebevědomí. Nám se navíc zranil gólmana Dwayne Roloson, což byl asi rozhodující moment. Do té doby chytal skvěle, náhradník Jussi Markkanen na něj potom úplně nenavázal.

Play off mi tehdy vyšlo, dostával jsem na ledě velký prostor, hrál jsem i přes 25 minut. Dařilo se mi. Do Edmontonu jsem přišel po novém roce z Chicaga. V tu dobu jsme byli asi dvanáctí, ale začali jsme vyhrávat, dostali jsme se do play off. A i v něm jsme vyhrávali. Porazili jsme Detroit, San Jose, Anaheim.

Až Carolina nás zastavila. V sedmém zápase...

O to víc věřím, že to tentokrát Oilers dovedou k vítězství. Protože není nic horšího, než ve finále Stanley Cupu koukat na to, jak Pohár zvedá soupeř. Pochopitelně to ale budou mít těžké, protože v sérii prohrávají 0:2. Nezbývá jim nic jiného, než dvakrát vyhrát doma. V tom měla trošku výhodu Florida, že finále začínala před vlastními fanoušky.

Je cítit, že ve výtečné formě chytá Sergej Bobrovskij. Potvrzuje to několik posledních let, není náhoda, že jsou Panthers podruhé v řadě ve finále. Hlavně v tom prvním utkání, které jsem sledoval přímo, předvedl několik fantastických zákroků a Oilers na něj ani jednou nevyzráli.

Edmonton ale má úžasný útok. Obrana i gólman za ofenzivou malinko zaostávají, ale pořád věřím, že to bude nakonec útočná síla, která ve finále rozhodne. Connor McDavid je fantastický hráč, o tom není pochyb. V sezoně se pomaleji rozjížděl, ale zase postupně dominoval. Ve finále se zatím střelecky neprosadil, má pouze bod za asistenci.

Ale podle mě se ještě rozjede. Je to rozdílový hráč. Věřím, že už je připravený konečně zvednout nad hlavu Pohár. Spolu s Leonem Draisaitlem táhnou dvě lajny, dokážou to strhnout a vzít na sebe. Navíc jsou obklopení dalšími skvělými útočníky. Jako třeba Ryan Nugent-Hopkins. Akorát by ještě potřebovali, aby se do toho trochu víc zapojil i Evander Kane.

Už není na co čekat, doma to Oilers musí rozbalit. I když je jasné, že Florida to nedá zadarmo. Zvlášť, když vede 2:0.

Panthers to mají dobře poskládané a jak už jsem psal, mají to postavené na výtečném brankáři. Musím říct, že se mi moc líbí, jak hraje útočník Carter Verhaeghe. Je to hráč, který není na ledě až tolik vidět, ale potom dokáže udeřit v rozhodující moment. Dává vítězné i postupové branky. Pro mužstvo je nepostradatelný.

Také na Floridě jsem si zahrál. Byla to moje první štace v NHL. Bylo mi čtyřiadvacet, nemyslel jsem si, že bych se v zámoří mohl někdy prosadit. Ale po vítězné olympiádě v Naganu v roce 1998 jsem dostal šanci, čapnul jsem ji za pačesy. Byl jsem rád, že jsem dokázal, že na NHL mám a nemusím hrát jenom v Evropě.

Byla tam krásná hala, super podnebí. Možná jsem si toho tehdy až tolik nevážil, kde můžu hrát. Postupně jsem se stěhoval víc a víc na sever, nakonec jsem skončil v Edmontonu. Až na konci kariéry v NHL jsem šel do Caroliny, kde taky bylo celkem teplo. Hlavně starší hráči vyhledávají podobné destinace, sluníčko jim pomáhá.

Kdybych tam hrál teď, vážil bych si toho víc. Mám dojem, že tehdy jsem se až moc bavil. Pláže, golf. Neříkám, že hokej šel úplně stranou, ale trošku to tak bylo.