"Já jsem tam měl mámu, Džeky tam měl mámu, takže jsme na tom byli podobně. Bylo to hrozně příjemné. U Rangers jsem byl taky naprosto spokojený a mimo hokej je New York asi zajímavější než Pittsburgh, ale u Penguins jsem prožil hokejově nejlepší léta."
V závěru Nedvědova pittsburského angažmá se s ním v klubu stačil potkat i Josef Beránek, který tam na konci sezony 1996-97 odehrál osm utkání. Znovu se tam vrátil v sezoně 1999-00 a tu další tam pak odehrál komplet.
"Měl jsem štěstí, že jsem poprvé do Pittsburghu přišel na konci sezony 1996-97, kdy koučoval Craig Patrick a končil Mario Lemieux. Jarda se pomalu stával tou největší osobností týmu a fanoušci ho bezmezně milovali. Takže jsem viděl, jak si buduje pozici," popisuje Beránek.
"Když tam byl Mario, tak Džegy byl trošku v jeho stínu. Ale Mario měl zdravotní problémy, takže tam chvíli byl, chvíli nebyl. A když tam nebyl, tak to převzal Džegy," vykládá Nedvěd.
Na přelomu století už byl Jágr vítězem nejen čtyř cen Art Ross Trophy pro vítěze bodování NHL, ale také držitelem Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu sezony z roku 1999. V Pittsburghu se kolem něj točilo už snad úplně všechno.
A na přelomu století sešla v klubu česká parta, která v dějinách NHL neměla obdoby.
V sezoně 2000-01 se v sestavě objevilo celkem 11 krajanů! Vedle Jágra hrálo v obraně František Kučera, Josef Melichar, Michal Rozsíval a Jiří Šlégr a vepředu bruslili Martin Straka, Robert Lang, Josef Beránek, Jan Hrdina, Milan Kraft a Roman Šimíček. Celkem 11 Čechů! A hlavním koučem byl slavný a na poměry NHL svérázný Ivan Hlinka.
"V sezoně 2000-01 se nás tam protočilo jedenáct Čechů a navrch koučoval Ivan Hlinka, ale mně to přišlo celkem logické a hezké, jelikož jsme světovému hokeji v té době dominovali. Jarda nám tam udělal protekci, že jsme mohli mluvit v kabině normálně česky. Ale když se vrátil Mario, tak z nás Čechů tam zbyla jenom půlka..." připomíná Beránek.
"Vyměnili mě tam těsně před příchodem Ivana Hlinky (v březnu 2000), který tam byl chvíli jako asistent, než to další sezonu přebral. Myslím si, že to pro oba bylo dost těžké, tím, že tam byli dva Češi, na kterých to stálo. Oba si tlak nepřipouštěli, ale bylo jasné, že moc chtějí, aby to dobře dopadlo. A ta sezona nebyla špatná, jenže jsme pak vypadli v konferenčním finále," dodává jeden ze členů 'Prague Penguins', jak se tehdy týmu přezdívalo.
"Mluvilo se o sporech Jardy s Ivanem, ale to byly spíš jiné pohledy na hokej. Když pak člověk skončí, tak to jako trenér vidíte jinak než hráč. Ale v Americe potřebovali nějakou story, tak si to vyložili po svém. Pro Jardu to nebyla jednoduchá situace, když navazujete na takovou osobnost, jako je Mario, to je hodně vysoká laťka. Ale pro mě bylo pěkné zahrát si po jeho boku a poznat prostředí, jaké je kolem těch největších hvězd."
V roce 2001 získal Jágr svou poslední Art Ross Trophy, celkem pátou v kariéře. Penguins se po Lemieuxově návratu v polovině sezony ještě jednou vzepjali k velké jízdě, přes Buffalo Sabres s čarodějem Dominikem Haškem v brance prošli do finále Východní konference. Tam je však zastavila nekompromisní defenzivní mašina New Jersey Devils. A pro Jágra to byl konec jeho pittsburského angažmá.
"Já na to vzpomínám tak, že Penguins za jeho éry vždycky hráli krásný ofenzivní hokej. To bylo od trenérů chytré, protože ten talent tam byl. Samozřejmě ke konci se tam vyměnil majitel a byly tam trošku finanční problémy, takže ta kvalita a ten talent se tam trošku ztrácel, ale dlouhá léta to tam bylo fantastické," tvrdí Nedvěd.
Jágrova kariéra pokračovala jiným směrem. S Pittsburghem se ne úplně v dobrém rozešel, po trejdu hrál za Washington Capitals, New York Rangers, za ruský Omsk. A když se v roce 2011 do NHL vrátil, podepsal s největším rivalem Penguins, týmem Philadelphia Flyers. Tehdy na něj v jeho bývalém působišti bučeli a sám si nedovedl představit, že by jeho číslo 68 mohl jednou klub slavnostně vyřadit ze sady dresů.
"Kvůli tomu, že po odchodu z Penguins hrál za Rangers, Capitals, za Flyers i za Devils, tedy za týmy, které jsme nemuseli, bral to tak, že lidi z Pittsburghu už ho neberou. Já jsem mu to vymluvil, protože vím, že to tak není. Že je spousta našich fanoušků, kteří ho pořád milují. A že klub chce vyvěsit jeho číslo 68 hned vedle Mariovy 66. Myslím, že byl opravdu šťastný, když to ode mě slyšel," popisoval Jágrův spoluhráč z 90. let Phil Bourque, jenž dnes pracuje jako rozhlasový a televizní expert.
"Samozřejmě je tady ikona. Všichni ho tady milovali," připomíná Tocchet. "V kariéře přijdou trejdy, všechny tyhle věci. Ale to je dávno zapomenuté. Vím, že pro Pittsburgh je výjimečný člověk a že mu to Pittsburgh ukáže. Vidět jeho číslo u stropu vedle Mariova, to je něco!"