Úcta a smích. Legendy děkovaly i žertovaly

Hokejová Síň slávy má od pondělka šest nových členů. Mezi nesmrtelné se zařadili Daniel Alfredsson, Roberto Luongo, Daniel Sedin, Henrik Sedin, Herb Carnegie a Riikka Sallinenová.

Během jejich slavnostního uvedení do dvorany legend se ukázalo, že výjimeční nejsou pouze herními dovednostmi, ale i pokorou, smyslem pro fair play i pro humor.
Ukázalo se to třeba při řeči nedávného skvělého brankáře Roberta Luonga, když se obrátil k dvojčatům Sedinovým.
"Jakmile jsem v telefonu uslyšel, že mám být uveden do Síně slávy, hned jsem se zeptal na jedinou věc. Jestli jste byli vybráni taky," přiznal. "Faktem je, že jsem tenhle večer chtěl prožít s vámi. Už jen to, že jsme byli osm let spoluhráči ve Vancouver Canucks, pro mě představovalo obrovskou čest."

Dvojnásobný olympijský šampion přítomné pobavil vyprávěním, jak si coby capart doma hrál na hokejistu. Gólmana mu dělala babička, místo lapačky používala kuchyňskou chňapku, místo vyrážečky pánvičku. S bráchy se vždycky po domě proháněli s hokejkou v ruce s takovou náruživostí, jako by probíhaly poslední sekundy sedmého finále Stanley Cupu.
"Úplně jsme to doma roztřískali," vzpomínal Luongo se smíchem. "Stěny byly od nás celé otlučené."

Mistr světa z let 2003 a 2004 ve svém projevu děkoval rodičům, přátelům, trenérům a agentům, zejména Gillesi Lupienovi.
"Právě on tátu s mámou upozornil, aby se připravili na to, že k hokejové kariéře bude nezbytné, abych se osamostatnil," řekl k novinářům. "Hoši, nevím, jaké povědomí máte o italských rodinách, ale obyčejně to v nich skutečně nechodí tak, že se kluk v patnácti sebere a odejde pryč. Od rodičů odcházíte teprve se svatbou. Mám pár kamarádů, kteří stále bydlí u otce s matkou."
O rodinném poutu něco ví i švédští útočníci Sedinové. Když zamířili do zámoří, původně vůbec nečekali, že by v NHL mohli působit ve stejném klubu. Canucks se však před draftem 1999 pustili do komplikované trejdovací hry, jen aby se to povedlo.
A opravdu - Daniel s Henrikem pak mohli strávit sedmnáct sezon ve stejné kabině.

Jen tím podpořili věčnou otázku, kterou si od roku 2000 při nesčetných debatách pokládali zdaleka nejen vancouverští fanoušci: Kdo z nich byl na ledě lepší?
"V mých očích jsi daleko lepší hráč i člověk ty, Henriku," prohlásil z pódia Daniel Sedin. "Říkám to se vší upřímností. Ale i s vědomím toho, že za deset minut tady místo mě budeš stát ty, a že se tedy nemůžu dočkat toho, co řekneš o mně."

Henrik Sedin na tuhle odlehčenou debatu rád přistoupil.
"Jak říkali naši trenéři: Henrik je na svých sedmdesáti procentech mnohem lepší, než Daniel na stu," žertoval držitel Hart Trophy a Art Ross Trophy z roku 2010.
V daleko vážnějším duchu pak dlouholetý kapitán Vancouveru pokračoval o tom, jakou inspirací pro něj bratr Daniel byl.
"Nejen tím, co jsi předváděl na kluzišti, ale i mimo něj," obrátil se na pódiu ke svému nejbližšímu člověku.

Ještě pro někoho pak měl slova uznání - pro svého dalšího spoluhráče z Canucks Alexandra Burrowse, s nímž ve stejné kabině strávil dvanáct ročníků.
"Vlastně mi přitom není vůbec jasné, jak nám to spolu mohlo tak klapat," přiznal s úsměvem. "Vždyť ty jsi mluvil francouzsky, takže jsme spolu komunikovali asi jako delfíni. Přesto kdykoliv jsme přeskočili mantinely, dokonale jsme si rozuměli."
Pro Daniela Sedina bylo v Kanadě důležité setkání s Markusem Näslundem a Mattiasem Öhlundem, kteří mu pomohli s aklimatizací na trochu jiný svět.
"Měli jsme možnost učit se od dvou z největších profíků. A přestože to možná chvíli trvalo, vzali jsme si od nich, co bylo potřeba," popisoval.

Hodně si cenil i otcovského přístupu kouče Marca Crawforda.
"Od něj jsme si brali užitečné lekce každý den," tvrdil. "A věřte mi, opravdu jsme se toho naučili spoustu. Tenkrát bylo potřeba, aby nás někdo držel zkrátka. Zpětně vím, že to dělal správně."
V závěru své řeči vrátil lichotky spoluhráči a taktéž oceněnému kamarádovi Luongovi.
"To díky tobě jsme všichni v kabině věděli, že spokojit se jen s průměrným je vyloučeno," řekl Daniel Sedin.
Vzpomínal i další vyslanec země Björna Borga, letitý kapitán z celku Ottawa Senators a jeden ze symbolů 90. let Daniel Alfredsson. Vybavil si třeba to, že zrovna schopností udržet něco potřebnou dobu v hlavě se na začátku svého působení za oceánem rozhodně chlubit nemohl.
Když totiž v roce 1995 přicestoval na svůj první předsezonní kemp, po chvíli zjistil, že si doma ve Švédsku cosi zapomněl. Cosi podstatného. Brusle.

"I proto jsem své ottawské angažmá začínal hodně, hodně nervózně," přiznal.
Nakonec to nebyl takový problém, brusle sehnal okamžitě náhradní. A odpíchnul se na nich k parádní kariéře, která jej nasměrovala až do Síně slávy.
"Chci poděkovat Ottawě," řekl. "Od svého prvního dne v Kanadě jsem cítil obrovskou podporu. Pro mě a mou rodinu to znamenalo strašně moc."

Za Senators odehrál sedmnáct sezon, zámořské působení završil v dresu Detroit Red Wings. Ve vizitce mu navždy zůstane 426 gólů a 682 asistencí, Calder Trophy z roku 1996, King Clancy Trophy za sezonu 2011-12 a Mark Messier Leadership Award za tu následující.
Za všechny ty roky nikdy nezapomněl, odkud do NHL přišel. Proto jej tak potěšilo, že jej do Síně slávy uvedl zrovna krajan Mats Sundin.
"Je skoro neuvěřitelné, že po všech těch nesmiřitelných bitvách mezi Senators a tvými Toronto Maple Leafs jsme zůstali přáteli," pronesl s nadsázkou. "Ale vážně: Vždycky jsem k tobě vzhlížel. Byl jsi hvězdou ještě dřív, než jsem vůbec debutoval ve švédské lize."
Ještě o jednom Švédovi pak promluvil. O bývalém torontském obránci Börje Salmingovi, který momentálně svádí nerovný boj s onemocněním ALS.
"Börje, za všechny švédské hráče ti chci poděkovat, že jsme mohli jít ve tvých stopách. Jsi opravdový průkopník," ocenil.
Průkopníkem byl způsobem i další oceněný, Herb Carnegie. Obvykle se o něm říká, že je nejlepším hokejistou tmavé pleti, který si nikdy nezahrál NHL. Až na úplný vrchol to sice nedotáhnul, nebyla to ale tak úplně jeho vina. Podle mnohých svědectví doplatil na rasovou diskriminaci, bez níž by teď možná nebyl do Síně slávy zařazen jako builder, ale jako hráč.
"Přestože se dočkal hodně negativní zkušenosti, nikdy nezatrpknul. Byl vizionář, myslel hodně dopředu," prohlásila Carnegieho žačka Angela Jamesová, jedna z prvních opravdových hvězd ženského hokeje.
Další znamenitá hokejistka, Finka Riikka Sallinenová, pak byla během pondělního večera přímo jednou z inaugurovaných osobností. Do Kanady kvůli své pracovní zaneprázdněnosti nemohla osobně dorazit, poslala však alespoň dojemný vzkaz.
Exkluzivní obsah a vše podstatné o NHL: sledujte náš [Facebook a Twitter!]
"V Síni slávy je tolik úžasných hráčů, které jsem se snažila napodobovat. Taky několik takových, proti kterým jsem sama hrála. A teď jsem jednou z nich. Je to obrovská čest," řekla Sallinenová, která se v roce 2018 stala ve čtyřiačtyřiceti nejstarší olympijskou medailistkou hokejové historie.
Právě o vztahu k historii a kontinuitě hokejového vývoje ve svém proslovu v závěru večera hovořil i komisař NHL Gary Bettman.
"Kvalita letos uvedených hokejistů by měla posloužit jako inspirace pro ostatní," řekl. "Jejich kariéry vypovídají nejen o výjimečnosti každého z nich. Ale i o tom, jak hokej dokáže být krásný."