3. Henrik Zetterberg
Švédský centr končil kariéru s 960 body z 1082 utkání, byl symbolem jedné epochy Detroit Red Wings. Jakmile jeho tým roku 2008 získal Stanley Cup, právě Zetterberg zvedal nad hlavu Conn Smythe Trophy. Právě tehdy se stal členem Triple Gold Clubu, jelikož už před tím dosáhnul na prvenství při olympiádě a mistrovství světa (v obou případech šlo o rok 2006).
Z pohledu dějin je sedmým nejlépe bodujícím vyslancem své vlasti, jeho přínos týmu se ale nikdy nedal omezit pouze na viditelné statistiky. Užitečný univerzál obstaral i spoustu defenzivní lopoty, vypracoval se v jednoho z lídrů. Pokud na něj porota příští rok skutečně ukáže, bude to po letošním večírku se Sedinovými a Alfredssonem další švédská jízda. Napoprvé vyšel naprázdno, do Síně slávy však patří.
4. Rod Brind'Amour
Na Síň slávy čeká až překvapivě dlouho, jeho jméno přitom v hokeji představuje synonymum pro úspěšného machra; a to ať už z pohledu hráče či trenéra. Znamenitý centr získal Stanley Cup v roce 2006, měl při tom na sobě dres týmu Carolina Hurricanes. Už tehdy se s kapitánským céčkem předvedl jako vůdce, kterého ostatní bez reptání následují. Tuhle svou reputaci ještě posílil coby kouč na stejné adrese.
V hráčské kariéře opentlil statistiky 1184 body z 1484 zápasů, vedle úspěchů z NHL dosáhnul i na zlato z mistrovství světa IIHF 1994. Ještě než se stal legendou Hurricanes, válčil v barvách St. Louis Blues a Philadelphia Flyers. Největší uznání si ovšem skutečně vysloužil pod zástavou mančaftu z Raleighu, ještě v pětatřiceti a šestatřiceti mu patřila Selke Trophy. Kariéru ukončil v roce 2010.
5. Alexander Mogilnyj
Anebo to bude rok ruské hokejové školy. Prvním vyslancem východní říše může být za rok pravé křídlo s úžasným gólovým instinktem, které mělo ke vstupu do Síně slávy již třináct možných pokusů. Vlastně je podivné, že se dosud nedočkalo - Mogilnyj v NHL nasbíral 1032 bodů, v Buffalo Sabres a Vancouver Canucks byl schopen za jedinou sezonu překonat i magickou stovku. Dávno před Ovečkinem mu přezdívali Alexandr Veliký.
Navíc je za něm příběh jak z bondovky. V roce 1989 se totiž odvážně rozhodl vymanit ze sovětského otrockého systému, utéct vrchnímu trenérskému rasovi Tichonovovi a zkusit to místo toho v NHL. Při reprezentačním turnaji ve Švédsku se nečekaně vzdálil od výpravy sborné, v obchoďáku prchnul k zadnímu vchodu, odkud jej před dobíhajícími kágébáky svižně odvezli zástupci Buffalo Sabres. Jeho neobyčejná story by si zasloužila dostat působivou tečku.
6. Sergej Gončar
A ještě jeden Rus, též už dlouhodobý čekatel. Vítěz Stanley Cupu s Pittsburghem z roku 2009 mohl být do Síně slávy povolán již šestkrát, nepochybně na něj jednou dojde. Mezi obránci je v historii NHL sedmnáctý s 811 body. V hlasování o Norris Trophy skončil hned čtyřikrát mezi pěti nejlepšími. V Naganu vybojoval olympijské stříbro, v Salt Lake City bronz.
Rodák z Čeljabinsku byl na draftu 1992 vybrán jako čtrnáctý, vzpomněli si na něj Washington Capitals. I s nimi byl blízko ke grálu, roku 1998 se však ve finálové sérii musel sklonit před Red Wings. Za Gončarem i tak zůstává parádní kariéra - čtyřikrát si třeba zahrál v All-Star Game, osmkrát se dostal přes padesátibodovou hranici. O jeho střele zápěstím si brankáři s hrůzou vyprávějí dodnes.