Při uvádění do Síně slávy se vzpomínalo i na Čechmánka

Do Hokejové Síně slávy bylo v pondělí uvedeno sedm nových členů.

Přinášíme klíčové momenty z projevů Toma Barrassa, Henrika Lundqvista, Pierra Turgeona, Mikea Vernona, Caroline Ouletteové. Vedle nich došlo i na Kena Hitchcocka či členy rodiny Pierra Lacroixe – dva poslední jmenovaní byli do prestižní společnosti vybráni coby budovatelé. Slavnostní chvíli okomentoval i komisař NHL Gary Bettman.

Pierre Turgeon: Bratrská láska

Pierre Turgeon během své inaugurační řeči poděkoval a ocenil spoustu lidí, projev ale začal zmínkou o jedinci, který ho zkraje kariéry inspiroval nejvíce.

"Jako mladý kluk jsem se chtěl vyrovnat svému staršímu bratrovi Sylvainovi. Viděl jsem ho hrát hokej za juniory a snil o tom, že se mi to někdy povede také. Jsem hrdý na to, že jsme pak byli při draftu vybráni jako číslo jedna a dva," řekl. "Na dva bráchy to je slušná vizitka."

Turgeona si jako premianta draftu 1987 vybrali Buffalo Sabres. Jeho sourozence Sylvaina, o čtyři roky staršího, brali coby dvojku Hartford Whalers při draftu 1983. Během kariéry si zahrál v 669 utkáních NHL za Whalers, Montreal Canadiens, New Jersey Devils a Ottawa Senators.

Jakmile Senators draftovali Pierra, Turgeonovi se stali prvními bratry v historii soutěži, kteří byli vybráni na dvou úvodních pozicích draftu.

Turgeon děkoval i Pierru Lacroixovi, který byl v pondělí do Síně slávy uveden in memoriam. Při své řeči oslovoval přímo vdovu po Lacroixovi, Colombe, sedící v obecenstvu.

"Měl jsem tu čest dostávat rady od úžasného muže, velmi citlivého, který byl svým hráčům vždy nablízku. Od Pierra Lacroixe," řekl Turgeon. "Rodina Pierra a jeho ženy se o mě starala už od mých jedenácti let. Moc vám chci poděkovat za veškerou pohostinnost. Cítím se velice poctěn, že mohu být uveden do Síně slávy ve stejnou noc, jako tento úžasný budovatel."

Děkoval každému týmu, za který hrál (Canadiens, Sabres, New York Islanders, St. Louis Blues, Dallas Stars, Colorado Avalanche), mimo to i řadě hokejistů. Mluvil o tom, jaké bylo stát v Islanders nablízku legendárnímu generálnímu manažerovi Billu Torreymu a kouči Alu Arbourovi.

"Wow, od nich jsme se naučili fakt hodně. Arbour byl pro nás všechny jak táta," ocenil.

Ze svého angažmá u Blues vypíchnul lekce od obránce Ala MacInnise.

"Díky rozhovorům, které jsme spolu vedli ať už při cestě na zápasy nebo přímo na ledě, jsem byl neustále tlačen do toho, abych ani na okamžik neslevil. Děkuju ti za to," uvedl Turgeon.

S Lacroixem se znovu sešel v roce 2005 v Coloradu. Mohl si tam navíc zahrát s dalším členem Síně slávy Joem Sakicem. I za to je zpětně vděčný.

Svou řeč zakončil poděkováním své rodině, včetně manželky Elisabeth.

"Ji rozhodně nemohu vynechat," vysvětloval. "Třicet let manželství, čtyři děti, dva vnuci. Jsi mým nejlepším přítelem. Chci ti poděkovat za tvou podporu. A za to, že jsi skvělou matkou. Miluju tě."

Caroline Oulletteová: Život v hokeji

Caroline Oulletteová popsala ve své řeči moment, kdy ji jako malou holku hokej chytil a už nepustil. Tehdy si prý uvědomila, že tahle hra musí být její celý život.

"Byla jsem tak šťastná, když jsem jako dítě hokej objevila," vzpomínala. "Okamžitě se z něj pro mě stala vášeň. Moc jsem snila o tom, že si zahraju za Habs. Jako každý, kdo vyrůstal v Montrealu."

O hokeji sice snila, zas tak rychlé to pak ale nebylo. Nejdříve musela přesvědčit své rodiče, že je tahle hra vhodná i pro dívky.

Trvalo dva roky, než otec Andre a matka Nicole souhlasili. Vlastně to byla její maminka, kdo jí bez vědomí táty koupila první pár bruslí. Jakmile ale jednou začala hrát, byl to právě Andre, kdo se zapálením koučoval její týmy. Od devíti do sedmnácti hrála pouze s chlapci.

"Vyslechla jsem si za tu dobu opravdu všechno možné, ale i tohle mi pomohlo uvědomit si, jaké štěstí jsem měla. Spousta jiných děvčat mého věku podobnou hokejovou příležitost nedostala," prohlásila.

Její kariéra dosáhla vrcholu, jakmile vyhrála svou třetí ze čtyř zlatých olympijských medailí. V roce 2010 se to stalo na domácí půdě, v kanadském Vancouveru.

"Měly jsme tenkrát jediný možný cíl. A svému sportu jsme vysloužily další respekt," řekla.

I ona se stejně jako mnoho jiných obávala chvíle, kdy bude muset s hraním skončit. Jako asistentka kouče u týmu Concordia University a jako součást programu kanadské reprezentace žen se jí ale i poté povedlo najít podobně silnou životní náplň.

"Mám hokej tak moc ráda, že jsem se chvíle odchodu do sportovního důchodu hrozně děsila," přiznala. "Přechod z hráčské kariéry není nikdy snadný, já se ale naštěstí hodně snažila okoukat i trénování, při němž můžu těžit ze své bohaté aktivní zkušenosti. Už zase zažívám silné emoce, které vám může dát jen hokej."

V roce 2014 rozjela neziskový projekt nazvaný Girls Hockey Celebration, který má pomoci dívkám snažícím se v hokeji prosadit jako hráčky, trenérky či rozhodčí. Letos tato organizace pořádá turnaj hostící sto týmů.

"Plní se mi tím sen pomáhat dalším generacím hokejistek," řekla. "Nemůžu se dočkat, až uvidím, co naši skvělou hru ještě čeká. Doufám, že u ni budu moci strávit zbytek života. To bych byla nejšťastnější."

Gary Bettman: Vítání klíčových vítězů

Komisař NHL Gary Bettman přivítal ve Dvoraně ročník 2023. Nezapomněl ale zmínit ani nedávnou předčasnou smrt českého brankáře Romana Čechmánka, který odehrál několik sezon v celku Philadelphia Flyers, stejně jako o něco dřívější skon legendárního obránce Börje Salminga.

"Přestože smutníme nad odchodem těch, kteří už nejsou mezi námi, budou dál žít v našich vzpomínkách," řekl Bettman. "Prosím, nezapomínejte na ně."

Pak už se ovšem věnoval vybraným do Síně slávy v roce 2023.

"Jsou vskutku pozoruhodnou společností," řekl. "Všech těchto pět dřívějších hráčů a dva budovatelé mi přijdou jako něco, co bych nazval typem klíčových vítězů. Tím chci říct, že všech sedm buď vytvořilo základní kameny trvalé týmové dokonalosti, nebo přímo sloužilo jako jeden z těchto základních kamenů. Jinak řečeno - je obtížné si představit, že by jejich týmy mohly být úspěšné i bez nich."

Komisař Bettman mluvil o síle a vizionářství Pierra Lacroixe a Kena Hitchcocka.

"Pierre Lacroix stvořil v Quebeku úžasné hráčské jádro, které později rozkvetlo po přesunu do Colorada v mančaft schopný vyhrát dva Stanley Cupy," ocenil. "Kenu Hitchcockovi zase stačila krátká doba na to, aby dal dohromady úspěšné mužstvo z Dallas Stars. Díky němu tým došel k pěti divizním prvenstvím za sebou, dvěma postupům do finále v řadě a k triumfu v roce 1999."

Komisař hovořil i o pěti oceněných hráčích.

"Caroline Oulletteová se z University of Minnesota-Duluth dostala do CWHL, zahrála si na dvanácti mistrovstvích světa IIHF, čtyřikrát pro svou vlast získala olympijské zlato. Celou svou kariéru strávila tím, že vyhrávala. A všude prokazovala obdivuhodné množství šikovnosti a vůdcovství," ocenil Bettman.

"Pierre Turgeon byl první volbou na draftu, v NHL odehrál devatenáct sezon. Byl nejen produktivní, zdobila ho též náramná schopnost tvořit hru. Díky tomu zažil parádní jízdy v play off za Sabres, Islanders a Blues, v Canadiens dokonce dělal kapitána."

Historickou chvílí je pro něj zařazení tří brankářů najednou. To se dosud nikdy nestalo.

"Mike Vernon tradičně zářil ve chvílích, kdy to bylo nejvíce potřeba. Podepsal se pod triumfy, které zcela definovaly vývoj dvou klubů - u Calgary Flames v roce 1989 a u Detroit Red Wings v roce 1997, při prvním Stanley Cupu michiganského výběru po 42 letech."

"Tom Barrasso byl příslibem, který jako nováček získal Calder Trophy i Vezina Trophy. V Pittsburgh Penguins z něj vyrostl šampion, jehož výkony donesly klub k prvním dvěma triumfům v historii."

"Henrik Lundqvist zosobňoval vzácnou kombinaci patřičné úrovně, soutěživosti a schopnosti podat v klíčových chvílích nejlepší možný výkon. To mu v dresu Rangers a rodného Švédska pomohlo k ikonické kariéře."

Komisař Bettman označil sedmičku oceněných za skutečně inspirativní osoby, které si všechny podobnou poctu bezesporu zaslouží.

Pierre Lacroix: Splněný sen

Joe Sakic mluvil o Pierru Lacroixovi jako o dokonalém funkcionáři a rodinném člověku. I Max Lacroix hovořil o svém dědečkovi s velkým zaujetím. Zmínil, co toto ocenění znamená pro rodinu. Coco Lacroixová, vdova po Pierreovi, při projevu o svém muži jen těžko zakrývala slzy.

Těch dvanáct minut projevů Sakica, Maxe a Coco Lacroixových bylo velice emotivních. Zaznívala slova o skvělém mentorovi a vzoru, ale i o nejlepším příteli a životní lásce.

Pierre Lacroix byl do kategorie budovatelů uveden proto, že k jeho skvělé kariéře patří dva Stanley Cupy s Avalanche. Zemřel 13. prosince 2020 ve věku 72 let.

"Všichni víme, jak by Pierre byl dnes hrdý," prohlásil Sakic. "Není pochyb o tom, že hokej je díky němu o něco lepší."

Sakic v pondělí přivedl na podium Maxe, který přijal inaugurační plaketu svého dědečka právě z rukou bývalého coloradského kapitána.

Devatenáctiletý Max Lacroix je brankářem týmu Colorado Grit v North American Hockey League, v příští sezoně míří na univerzitu do Bostonu.

"Stojím před vámi jako hlas Lacroixových, poctěných sdílet s vámi úžasnou cestu našeho milovaného tatínka a dědečka až k uvedení do Síně slávy," řekl.

Max mluvil o tom, jak Pierra v roce 1974 bývalý brankář Bob Sauve přesvědčil, aby se stal hokejovým agentem. Zmínil, že když se Pierrovým druhým klientem stal Mike Bossy, firma dostala jméno Jandec Hockey Agency.

"Pierrova ambice ale sahala ještě dál," vysvětloval Max. "Chtěl vyhrát Stanley Cup. V roce 1996 se to povedlo. O pět let později se to podařilo znovu."

Max v řeči přepínal i do francouzštiny, což byl Pierrův mateřský jazyk. Už zase v angličtině děkoval bývalým vlastníkům klubu Quebec Nordiques a rodině Kroenkeových, kteří byli majiteli Avalanche.

Ocenil všechny hráče, trenéry a členy realizačních týmů, kteří pracovali s jeho dědečkem. Mluvil o tom, co z Pierra dělalo mimořádnou osobnost. Vzpomínal na věci, které byly pro dědečka typické - jako záliba ve vybraném jídle, zejména v některých montrealských specialitách.

"Páni, jak ten uměl grilovat," řekl Max.

Svého dědečka tituloval "Papa". Byl pro něj prý nejlepším přítelem. Právě on pak požádal strýce Martina, aby na podium přivedl babičku. Coco Lacroixová během své následné řeči často hleděla ke stropu a bojovala se slzami.

"Tvůj sen se splnil, miláčku," řekla. "Jsem moc šťastná."

Ken Hitchcock: Láska k hráčům

Ken Hitchcock byl do Síně slávy uveden jako budovatel. Za svým úspěchem vidí spoustu lidí, kteří stáli během hokejových let po jeho boku.

"Pro mě osobně je to obrovská pocta. Ale je to zároveň velké ocenění i pro hráče, které jsem vedl," řekl. "Měl jsem takové štěstí, že jsem mohl být uveden spolu s tak mimořádnými lidmi. Moc je obdivuji. Za poslední týden jsem je mohl lépe poznat. A fakt jsou mezi nimi výjimečné osobnosti."

Hitchcockova řeč zahrnula členy jeho rodiny, přátele, hráče, manažery, kolegy kouče a další hokejové osobnosti.

Začal zmínkou o svých edmontonských kořenech. Ale i o otci, kterého ztratil, když mu bylo čtrnáct let.

"S hokejem jsem trávil každý večer. Přišel jsem ze školy na led, pomáhal jsem kluziště kropit, uhrabávat. Bylo mi vším."

Už zmíněný Hitchcockův otec trénoval v sousedství mládežnické týmy. Vtiskl tím svému synovi vášeň, která se mu brzy stala povoláním.

"Mými dětskými idoly nebyli hráči, ale trenéři," přiznal Hitchcock.

Hodně vysoko si i po letech považuje své první mentory: George Kingstona, Davea Kinga nebo Waynea Fleminga. Hrdinou pro něj byli Glen Sather nebo John Muckler, kteří koučování podle jeho slov pozvedli na další úroveň.

S trénováním začal u nejmenších v Sherwood Parku, vedl juniory v Kamloops. V NHL startoval jako asistent u Flyers, až následně povýšil na hlavního kouče Dallas Stars. Právě tam prý vyzrál v dospělého muže.

Ocenil podporu, které se mu dostalo na každé ze svých kariérních zastávek. Především děkoval manažerům, kteří mu dopřáli dostatek času vést tým a najmout mu k ruce lidi, o nichž věřil, že jsou chytřejší než on sám.

Vyjádřil vděk i svým hráčům. Ví, že toho v osobním životě mnoho obětovali, jen aby to přineslo užitek hokejovému týmu.

"Byl jsem náročný kouč," přiznal. "Byl jsem nekompromisní. A jsem na to hrdý. Pro někoho je to možná neslušné slovo, pro mě ne. Znamená to, že jsem se hráčů nikdy nebál. Nebál jsem se říkat nepříjemné věci. Hráči to respektovali. Já je obdivuji. Jsem moc vděčný za to, co pro mě udělali. Miluji je."

Díky hokeji měl prý skvělý život. Takový, o jakém se mu nikdy ani nesnilo.

"Získal jsem díky němu přátele, na které jsem se mohl vždycky spolehnout. A kteří se snad mohli spolehnout i na mě. Jsem ten nejšťastnější člověk na světě."

Tom Barrasso: Sem se nikdo nedostane sám

Tom Barrasso se během své inaugurační řeči zaměřil na lidi i na příležitosti, které jej dovedly až do Síně slávy.

"Sem se nikdo nedostane sám," prohlásil. "Potřebujete k tomu lásku, podporu. A nejvíc ze všeho příležitost od lidí, které cestou potkáváte. Tuhle poctu chci sdílet s těmi, kteří mě podporovali a umožnili mi dostat se až sem."

Začal s vyjádřením vděku svým rodičům, Tomovi a Lucy, kteří jej stejně jako bratra a sestru adoptovali.

"Milovali nás a podporovali ve všem, na co jsme se dali," uvedl. "O hokej přitom nevěděli nic jiného, než že zimák vypadá jako dobré místo pro děti."

Když místní aréna zbankrotovala, Tomovi rodiče se stali jejími spolumajiteli, jen aby ji udrželi při životě.

"Stali se z nich blázni do hokeje. Čas strávený v aréně milovali. Líbilo se jim, když sledovali radost všech, kteří v ní bruslili," popisoval třiapadesátiletý Barrasso. "Když mi bylo dvanáct, začal jsem na tom zimáku brigádničit. Čistit toalety, mýt podlahu. Dodnes jsem nepracoval nikde jinde než na hokejovém stadionu."

Barrasso děkoval všem svým spoluhráčům, které potkal v Buffalo Sabres, Pittsburgh Penguins, Ottawa Senators, Carolina Hurricanes, Toronto Maple Leafs a St. Louis Blues.

"Máme spolu pouto, které nemůže nikdo zpřetrhat," řekl. "Jsou za námi úžasné zážitky. Kromě hokeje i karetní nebo golfové bitvy, spousta bitev."

Za příležitosti děkoval třem velkým mužům Scottymu Bowmanovi, Tonymu Espositovi a Craigu Patrickovi.

V této souvislosti vzpomenul na těžké časy roku 2000, kdy mu zemřel otec. Kdy i jeho dcera Ashley bojovala s rakovinou. Hokej byl tehdy tím posledním, na co myslel. Vzal si od něj na rok volno. Když se pak ale vrátil, byl za USA nominován k olympiádě v Salt Lake City 2002. Díky Patrickovi, který byl tehdy generálním manažerem amerického výběru.

"Být olympionikem je něco, na co budu celý život vzpomínat. Dávám to na úroveň dvou vyhraných Stanley Cupů," přiznal.

Mike Vernon: Tak jsem to dokázal

Když Mike Vernon naskočil do svého prvního a jediného utkání sezony 1983-84, nějaké budoucí uvedení do Síně slávy vypadalo jako naprostý nesmysl.

"Odehrál jsem jedenáct minut, dostal jsem čtyři góly. Moje úspěšnost dělala 33,3 procenta, průměr jsem měl 22,22," vzpomínal Vernon. "To bylo opravdové dno, od kterého jsem se musel odrazit."

Jenže jeho kariéra nabrala brzy úplně jiný spád, Calgary v roce 1989 výrazně pomohl k zisku Stanley Cupu. Zopakoval to roku 1997 s Detroitem, kdy se také dočkal Conn Smythe Trophy pro nejlepšího hráče play off.

Vernon kariéru končil s bilancí 385 výher, 92 remíz a 273 porážek, v dresech Flames, Red Wings, Florida Panthers a San Jose Sharks naskočil do 781 zápasů.

Když děkoval svým čtyřem dětem, zmínil, že byly příliš malé, než aby si jej pamatovaly hrát. O tátově kariéře přesto něco vědí. A sice zásluhou záběrů, které v jejich televizi běžely každý víkend.

"Znali mě především jako otce. Ale vídali mě taky jako součást znělky Hockey Night in Canada, ve které mi dával gól Wayne Gretzky," popisoval. "Běželo to každý víkend. Znovu a znovu si díky tomu ze mně dělaly legraci. Skoro to dělalo dojem, že to byl jediný gól, který ten chlap kdy vstřelil."

Po tom všem uvedení do Síně slávy nečekal.

"Když se mi to 21 let po ukončení kariéry přece jen stalo, znamená to pro mě víc, než si umíte představit," svěřil se.

Když děkoval rodičům, podělil se o historku se svou maminkou a jednou její otázkou.

"Mami, kdysi ses mě zeptala, jestli se někdy dostanu do Síně slávy. No, tak jsem to dokázal."

Henrik Lundqvist: Nebojte se snít

Henrik Lundqvist dostal svou inaugurační plaketu od Patricka Roye, k němuž jako dítě vzhlížel.

"Byl pro mě obrovskou inspirací," přiznal Lundqvist. "Nikdy na tuhle chvíli nezapomenu. Nikdy."

Lundqvist se do Síně slávy dostal při první možné příležitosti. Při své řeči popisoval, jaké to bylo v kůži osmiletého chlapce žijícího ve zapadlém švédském Are. Přiznal, co tenhle malý špunt kdysi řekl s hrůzou v očích své babičce.

"Co když v tomhle malém městečku zůstanu trčet navždy? Co když nikdo nepozná, co ve mně je?" ptal se prý.

Zbytečné obavy, kluk z Are nakonec dobyl svět. V NHL odehrál 459 zápasů, nejvíc ze všech evropských brankářů. Je jediným gólmanem historie NHL, který vyhrál alespoň dvacet zápasů ve třinácti sezonách po sobě. Získal zlatou olympijskou medaili, stal se mistrem světa.

"Přijde mi ironické, že mě do Madison Square Garden a do Síně slávy NHL dovedly obavy z toho, že se nikdy nevyhrabu z Are," přiznal. "Jak jsem vyrůstal, nebál jsem se mít odvážné sny. Táta, brácha i sestra mi všichni povídal: Neboj se snít. Díky tomu budeš na sobě pracovat ještě víc. Na to jsem nikdy nezapomněl. I když - upřímně řečeno - takhle vysoko jsem nikdy nemyslel."

Při své řeči děkoval spoluhráčům, koučům, zejména trenérovi brankářů Benoitu Allaireovi, s nímž v Rangers strávil patnáct sezon.

"Byl jsi tím nejlepším koučem a přítelem, kterého jsem si mohl přát," uvedl.

Ocenil nejen podporu svých rodičů a sourozenců, ale i manželky Therese a dcer Charlise a Juli.

"Hokej byl něčím, co mě provázel celým životem. Byl smyslem mého života," řekl. "Jsem šťastný, že jsem se pro něj nadchnul už tak brzy. Dalo mi to mnohem víc, než jsem si dokázal představit."

Když v pondělí opouštěl podium, z publika se ozývalo "Hen-rik, Hen- rik!"

Ano, právě ten slavný pokřik, který za jeho časů tak často burácel v Madison Square Garden.