Deset let. Trvalo mi deset let, než jsem překonal všechny obavy a dospěl k závěru, že už můžu působit jako hokejový novinář bez toho, aniž bych se skrýval za maskou. Že mohu být sám sebou. Tedy přiznat svoji homosexuální orientaci.
Tento proces trval celou dekádu a neustále jsem se ptal sám sebe, jestli jsem opravdu tím člověkem, který postupně zvládne udělat všechny kroky k tomu, aby se etabloval v prostředí, které je přece jen známo jako konzervativnější.
I když jsem měl pocit, že už jsem v oboru etablovaný, ty otázky přicházely znovu a znovu. Až do loňského léta.
Všechno se změnilo 19. července 2021, kdy Luke Prokop jakožto první hokejista s kontraktem v NHL provedl coming out. Jakmile jsem viděl podporu, jíž se mu dostávalo, a veškeré pozitivní reakce od hokejové komunity, rozhodl jsem se, že už přišel čas. Byl jsem připravený. Poslední překážka zmizela.
O dva dny později jsem vše oznámil rodině, přátelům a několika kolegům. Jakkoli to bylo emočně vyčerpávající, následky byly vyloženě pozitivní. Za třicet let života jsem nikdy nebyl šťastnější - a zároveň jsem si připadal, že mám se svými nejbližšími najednou ještě užší vztah.
Už jsem necítil potřebu nic skrývat.
V jistém slova smyslu je můj příběh podobný jako příběhy dalších lidí, kteří provedli coming out až ve chvíli, kdy se na to cítili připraveni. Odlišuje ho fakt, že souvisí s hokejem - v dobrém i v horším slova smyslu.
Tento sport miluju, stejně tak miluju svoji práci a vím, že co se týká diverzity a inkluze, je tu pořád hodně prostoru pro zlepšení. Fakt, že jsou své příběhy ochotní sdílet další a další členové komunity, znamená krok k lepšímu. Ale nemůže skončit jen u toho.
I proto píšu tento text. Nejde mi o to, abych vzbudil zájem o svoji osobu, to mi vážně není přirozené; chci přidat svůj hlas k těm, kteří měli odvahu na coming out v hokejovém světě.
Někteří z vás namítnou, že jde o věc natolik osobní, že bych ji měl sdílet jen se svými nejbližšími. Ale ono záleží i na jiném faktoru. Když vidíte, že někdo dokázal podobnou věc a že se mu poté v osobním i profesním životě daří ještě lépe, začnete se ptát sami sebe: "Tak proč ne já?"
Tohle je důležité. I proto, že jak v hokeji, tak ve světě médií podobných vzorů tolik nenajdete. Luke Prokop byl mým vzorem a já zase doufám, že můj příběh pomůže třeba byť jedinému jinému člověku k tomu, aby se začal cítit sám sebou. Aby přijal to, kým je.
Pokud bych něco podobného já osobně četl za svých studentských let, možná bych mnohem víc uvěřil tomu, že mohu udělat kariéru v tomto oboru, aniž bych se musel skrývat; možná bych jako dvacátník nepropadal takovým depresím. List všech podobných 'možná' je hodně dlouhý.
Abych byl naprosto upřímný, pořád si svým druhým coming outem - tím veřejným - nejsem zcela jistý. Přiznávám, že jsem zvědavý na reakce lidí, s nimiž pracuji a kteří mě dobře znají už dlouho. Změní se něco v jejich chování a přístupu ke mně? Doufám, že v roce 2022 už takové otázky jsou zbytečné.
A hlavně považuji za nutné, aby se ve sportu tato diskuze rozeběhla v mnohem větší míře. Potřebujeme se neustále ptát sami sebe na to, proč tolik lidí působící v tomto byznysu musí žít s tajemstvím. Musíme přemýšlet nad tím, jak změnit naši kulturu, jak být otevřenější. Pokud tomu můj příběh aspoň trochu pomůže, bude to velká výhra - a na zbytku nezáleží.
Neexistuje žádné ospravedlnění toho, abychom žili ve strachu a báli se odsudků druhých. Neexistuje důvod, aby se někdo deset let skrýval před sebou samotným. Neexistuje důvod, proč si z plných plic nezakřičet: Jsem gay a jsem na to hrdý.