Krejčí je za sezonu v Olomouci vděčný

David Krejčí se opřel do křesla v první řadě hlediště zasedačky v tréninkové hale Boston Bruins. Probíhal svůj první den na ledě s hokejisty tohoto klubu po návratu z roční štace v Česku. A v hlavě mu v tu chvíli probíhaly myšlenky na poslední dvě sezony.

Tu první, 2020-21, výrazně poznamenala pandemie koronaviru a po jejím skončení mu vypršel kontrakt v NHL. Už dlouho před tím myslel na to, že by si před koncem kariéry ještě chtěl zahrát doma v Česku. A ve 35 letech už se začínal strachovat, aby to ještě stihl...
Co když jsem čekal moc dlouho? Co když to už nestihnu?
Tohle nechtěl riskovat.
"Byla to situace, v níž můžou všichni prohrát, ale zároveň situace, v níž můžou všichni vyhrát," vzpomínal Krejčí letos v září, v ten den, kdy opřený do sedačky probíral s NHL.com svou minulost i současnost. "Měl jsem příležitost prodloužit smlouvu, nebo jít na trh (v NHL) jako volný hráč, ale volný hráč jsem být nechtěl. Nechtěl jsem hrát nikde jinde," tvrdil.
"Zároveň jsem si ale říkal, že když podepíšu (s Bruins), šel bych hrát domů až o rok později. A co kdybych se pak třeba zranil? Mladší už taky nebudu. Kdybych se pak zranil a nemohl hrát, do konce života bych toho litoval."
Zkušený forvard věděl, že tělo už mu nebude sloužit tak jako ve dvaceti, že další sezona v NHL by byla risk. O peníze už mu nešlo; za sebou měl šestiletý kontrakt na 43,5 milionu dolarů (v průměru 7,25 milionu ročně).

30. června 2021 proto Krejčí oznámil, že opouští NHL, aby hrál extraligu za Olomouc. Klub z města vzdáleného čtvrt hodinky jízdy z jeho rodného Šternberka. Aby hrál před zraky svých rodičů, bratra i synovce. Aby mohl zavézt děti k babičce s dědou a poprvé za dvacet let strávit Vánoce doma.
    "Bylo to těžké rozhodnutí. Ale musel jsem trochu upozadit (cíle v NHL) a upřednostnit svou rodinu, která toho pro mě tolik obětovala. Zejména rodiče, bráchu. Bez nich bych tady nebyl," vyprávěl.
    Když odcházel z Bostonu, neřekl, jestli se jednou vrátí. Zdálo se, že po 15 sezonách v NHL, které všechny strávil u Bruins, odehrál Krejčí možná svůj poslední zápas v NHL.
    Vydal se zpátky domů.

\\\\

Olomoucký Zimní stadion se v sousedství nemocnice zvedá jako monolit. Otevřel se v lednu 1948, měsíc před tím, než komunisté převzali moc v Československu a drželi jí dalších 40 let.

Tenhle zimák pro 5500 fanoušků je starý a nevelký. Je to vlastně relikt z jiné éry, jak hokeje, tak české historie. Světlo prochází dovnitř skrz neprůhledná skla pod stropem, který drží labyrint zelených trámů notně poznamenaných rzí.
Někdy se zdá, že Boston není až tak daleko; třeba když během předzápasové rozcvičky zní do dunění puků o mantinely z reproduktorů 'Sweet Caroline'.
Jindy je ale hned jasné, že tohle není NHL. Třeba když jeden z náhradníků zapadne do židličky v tiskovém centru a začne sledovat Velkou pardubickou.
Tribuny na stání připomínají Američanům středoškolský basketbalový zápas - tedy s tím rozdílem, že tady teče pivo proudem. Ve druhém patře stojí skládací stolek s hrstkou klubových suvenýrů, další skládací stolek slouží k prodeji čepovaného piva a coca-coly.

Ale s blížícím se prvním vhazováním začíná hluk z tribun sílit. Vede ho konstantní rytmus bubeníka, podle nějž kotel řízený vyvolávačem s megafonem v ruce pěje jeden chorál za druhým. Šály a vlajky se třepotají nad hlavami, na mnohých praporech je vidět Krejčího obličej. Spousta fanoušků má také dres se jmenovkou známého centra na zádech.
"Všichni tady Davida Krejčího milovali a všichni ho uznávali za to, co udělal pro svou rodinu a děti, kterým dal možnost tady rok žít," říká jeden z fandů Jan Dosoudil, jenž viděl hrát českého centra jak v Olomouci, tak v Bostonu. "Pro jeho rodiče to muselo být opravdu skvělé. Obdivujeme ho a samozřejmě nám tu chybí. Ale asi všichni tady chápou, že je na úplně jiném levelu."
Krejčí dal gól hned ve svém prvním startu za Olomouc. Celkem jich nastřílel 20 a sezonu zakončil se 46 body v 51 utkáních. Podle kouče Jana Tomajka vybudoval 'Univerzitu' pro zdejší mladé hráče; fanouškům pak přinesl nezapomenutelné zážitky.
"Vytáhli velký plakát: Král se vrátil. Vítej zpátky, Davide," vyprávěl fyzioterapeut olomouckých hokejistů Jakub Jarolím o prvním zápase po návratu místního velikána. "Hned v první akci skóroval a publikum bylo poblázněné. V Olomouci začala Krejčímánie."
Jak to vypadalo, si lze snadno představit, když sledujete třeba duel Hanáků s Kladnem (3:0). Po každém ze tří domácích gólů to v hale burácí jako při hromobití.

O děkovačce hráčů, kterou ještě prodloužil dalším návratem na led gólmanský showman Branislav Konrád, ani nemluvě…

\\\\
Krejčí přesto zažil i jedno zklamání. Doufal, že se jeho děti naučí česky, ale ani jedno z nich tak neučinilo.
Pro sedmiletou dceru Elinu byla pohodlnější česko-anglická třída. Syn Everett, jemuž je tři a půl roku, sice trávil většinu času s prarodiči, ani u něj však pokroky nepřicházely tak, jak si táta představoval.
"Člověk nemůže mít všechno," říká Krejčí.
Tohle však byla osamocená výjimka. Jinak šlo vše podle plánů.
Krejčí se do Česka vracel na léto, aby primárně trávil čas s rodinou, teď to však bylo jiné. Jeho rodiče Zdeněk a Renata vídali v průběhu celé sezony své vnuky prakticky každý den. Chodili na Davidovy domácí zápasy a křižovali republiku k těm venkovním. O víkendech vyráželi společně na lyže. Poprvé od dob, kdy jejich syn jako čtrnáctiletý opustil Šternberk, strávili společně Vánoce.
Krejčí bydlel dvacet minut od rodičů. K bratrovi Zdeňkovi a jeho přítelkyni to měl dokonce jen deset minut pěšky.
"Pak už si vlastně ani nemusíte volat, že přijdete. Když jsme chtěli k našim, prostě jsme se tam ukázali," líčil Krejčí.
Děti si užívaly prarodičů, sourozenci si povídali.
"Až v moment, kdy jsme se vrátili, jsem si uvědomil, kolik toho museli obětovat," říká Krejčí. "Potřebujete být každý den na ledě a někdo vás tam musí přivést a obléct, protože jako malý to ani sám neumíte. Člověk stárne a když pak máte vlastní děti, uvědomil jsem si, že bych tohle měl splatit. Přišlo mi to jako dobrý začátek. Chci toho udělat ještě víc, ale už tímto jsem chtěl vyjádřit svůj respekt," pokračoval.
"Bez nich bych tady nebyl. Všichni mě ohromně podporovali a obzvlášť to platí pro bráchu. Je o rok starší, taky hrával hokej, ale nedotáhl to tak daleko jako já. Muselo to pro něj být náročné, přesto nikdy nežárlil. Poslední dobou si to všechno uvědomuju víc a víc."
\\\\
Krejčí se vracel kvůli rodině - a našel další. Tu hokejovou.
"Vážně jsem to miloval," říká. "Kluci byli skvělí. Kabina byla neskutečně semknutá."
Poté, co skončí odpolední zápasy, se značná část hráčů - jednou deset, jindy dvacet - rozloučila s manželkami a přítelkyněmi a dala dětem pusu na dobrou noc. Následovaly týmové večeře, samozřejmě s pivem. Na začátku letošního října se podobný počet zrovna chystal do Restaurace U Mořice, podniku poblíž olomouckého zimáku.
"Nic se neplánuje," vysvětluje Krejčí. "Jen se někdo po zápase prostě v šatně zeptá: Kam jdeme? A kdo se přidá?"
HC Olomouc rozhodně nepatří k nejbohatším českým klubům, a tak bonusy za výhry - které dostávají všichni stejné a platilo to i pro Krejčího - mohou v případě dobrého období představovat částku podobně vysokou jako základní plat. O důvod víc k oslavě.
"Za tři minuty jste oblečení a máte v ruce pivo," usmívá se útočník Rostislav Olesz, který v NHL odehrál 365 NHL zápasů za Florida Panthers, Chicago Blackhawks a New Jersey Devils. "A užíváte si to."
Do toho se hráči ve městě potkávají s fanoušky, kteří po nich ve vzájemných rozhovorech chtějí jen jedno: Aby i příště na ledě nechali všechno. Olesz po návratu ze zámoří nastupoval za HC Vítkovice a soudí, že na Hané jsou hokejoví fandové chápavější a lidštější než kdekoli jinde v Česku.

"Je to vážně rozdíl," tvrdí. "Jasně, zajímají se o to, jak hrajeme, jestli jsme vyhráli, nebo prohráli. Ale když do toho dáme maximum, jsou šťastní. Rozumí tomu, jak těžký je zrovna soupeř i všem dalším faktorům. A jak můžete vidět, užívají si to. Hokejem se baví."
Pochopitelně i tím, že mohli sledovat Krejčího. Což ostatně platilo i pro jeho spoluhráče. Olesz se smíchem vzpomíná na moment, kdy ho parťáci přemlouvali, aby při čtyřminutové přesilovce zůstal na ledě po celou dobu. Jeho šikovnost, talent, čtení hry, schopnost ji nečekaně zpomalit… Vychutnávali si všechno, co Krejčí tak dlouho ukazoval v NHL v dresu Bostonu.
"Vymykal se zdejší úrovni," říká Tomajko. "Od první chvíle, co sem přišel, na něho naši kluci zírali s otevřenou pusou."
Některé ze spoluhráčů v Olomouci znal Krejčí už spoustu let, a to včetně kapitána Jiřího Ondruška, s nímž chodil na základní školu. Na střední škole prožil dva roky s obráncem Janem Švrčkem. Šlo pro něho zkrátka o návrat do velmi dobře známého prostředí, ať už šlo o spoluhráče, tým nebo způsob života.
Právě v Olomouci hokejově vyrůstal. A klub z Hané pro něho představoval zpočátku hlavní metu, měl ho v té době nejvíce na očích. Tím spíš, když internet a highlighty z NHL byly tou dobou vzácností. To Olomouc byla týmem, o němž snil, že právě jeho dres bude oblékat. V té době pro něho byla NHL ještě fikcí a dosáhnout na místo v olomouckém mužstvu bylo mnohem reálnější.
Realitou se nakonec působení v mužstvu Kohoutů stalo až výrazně později. "To, jak se ke mně klub choval... Ani si nemyslím, že bych si to zasloužil, aby o mě až takhle pečovali," ocenil Krejčí. "Celá organizace. A také fanoušci. Tamní fanoušci jsou blázniví. Je to jiné než tady (v Bostonu). Jsou jako fotbaloví fanoušci. Skandují po celý zápas. A vytvářejí různá chorea, vážně obrovské nápisy."
"Jasně - když fanoušci v Bostonu spustí 'Go, Bruins, Go' a je jich v hledišti 17 nebo 18 tisíc, tak je to vážně hlasité. A je to úchvatné. Jen je to prostě něco trochu jiného. A pro mě to v Olomouci byla zkušenost, kterou jsem chtěl prožít."
\\\\
Když se Krejčí vrátil pro tuto sezonu do Bostonu, vracel se sám. Žena Naomi s dětmi jsou na ostrově Daniel Island v Charlestonu v Jižní Carolině. Tedy poblíž manželčiny rodiny, kde má Krejčí se svými nejbližšími v úmyslu bydlet poté, co pověsí brusle na hřebík a ukončí kariéru.
Dům v oblasti Bostonu, v němž žili v minulosti, je prodaný. Zkušený útočník se proto poté, co 8. srpna podepsal roční smlouvu za milion dolarů s možnými bonusy ve výši dvou milionů, rozhodl pro třípokojový podnájem přímo ve městě. Vrátil se tím tak trochu do let, kdy si v NHL teprve budoval jméno.
"Touto cestou jsem se naučil, že svou rodinu musím mít na prvním místě," podotkl.

Věděl, že NHL ještě nemá za uzavřenou kapitolu. Natož aby končil kariéru, která zahrnuje v základní části nejlepší ligy světa 967 odehraných zápasů, v nichž nasbíral 735 bodů za 217 gólů a 518 asistencí, a to včetně pěti bodů (2+3) z pěti startů v probíhající sezoně. V play off přidal dalších 156 utkání a 124 bodů (42+82).
Lákadla možného návratu po ročním extraligovém intermezzu byla až příliš silná. Touha prožít Winter Classic v Bostonu, který je naplánován do baseballového chrámu Fenway Park na 2. leden po přelomu roku, možnost završit tisícovku odehraných zápasů v lize, hrát a vyhrávat opět v arénách NHL, mít ještě jednu šanci dobýt Stanley Cup s dalšími veterány Patricem Bergeronem a Bradem Marchandem, spoluhráči z vítězného týmu Bruins z roku 2011...
"Vnímám to ale tentokrát úplně jinak než předtím," připustil Krejčí. "Vím, že to bude těžké. Bude se mi stýskat po rodině, bude mi chybět ta možnost vídat se každý den s dětmi. Právě to na tom bude moc těžké. Příští rok (28. dubna) mi bude 37, takže by nebylo žádnou ostudou, kdybych měl pak odejít, i když prožiju třeba dobrou sezonu. A já věřím, že se všemi těmi hráči, které tady máme, dobrá bude."
Do své komfortní zóny se po návratu za oceán dostal záhy, stačilo jen vklouznout zase do patnáct let budované rutiny - započal s ní v sezoně 2006-07, kdy jako dvacetiletý vstoupil na scénu NHL a vyrůstal postupně jako druhý centr mužstva za Bergeronem, byť občas nedoceněný. Po návratu byl zpět ve formaci s blízkým kamarádem Davidem Pastrňákem a Taylorem Hallem nebo dalším Čechem Pavlem Zachou. Bruins vstoupili do sezony na výbornou, když vyhráli čtyři zápasy z pěti.
"To je také jeden z důvodů, proč jsem tady," zdůraznil Krejčí. "Nejen proto, abych tady odehrál rok a řekl si, že mám odehráno 1000 zápasů nebo něco podobného. Toužím něčeho dosáhnout. A zažít zase ty pocity, jaké přicházejí během play off."
"Co se stane potom, to teď opravdu nevím. Možná budu v polovině sezony tak moc postrádat děti, že si řeknu: Prostě končím a je to. Anebo všechno naopak půjde hladce. Uvidíme."