Příště může povýšení čekat i Eliáše

Letošní vstupenky do Síně slávy byly s velkou pompou rozdány, mezi nesmrtelné se zařadili Daniel Alfredsson, Roberto Luongo, Daniel Sedin, Henrik Sedin, Herb Carnegie a Riikka Sallinenová. Už teď je ale možné spekulovat, komu se stejné cti dostane za rok.

Může jít o hodně vybranou společnost!
Redakce nhl.com/cs vybrala osm možných adeptů, mezi kterými jsou sázky na jistotu i tajní žolíci.
1. Henrik Lundqvist
Je snad téměř vyloučeno, aby za rok touto dobou chyběl. Král Henrik si během svého angažmá v New York Rangers vysloužil pověst jednoho z nejstabilnějších gólmanů soutěže, vyčníval i coby výrazná osobnost.
V roce 2012 získal Vezina Trophy, v každé ze svých prvních deseti sezon byl mezi šesti nejlepšími brankáři ligy. Roku 2014 dovedl Rangers do finále Stanley Cupu, mezi nejlepší čtyři celky pomohl partě z Manhattanu třikrát. Je jediným brankářem v historii, který ve svých prvních sedmi ročnících pokaždé dovedl mančaft minimálně k třiceti vítězstvím. Roku 2006 dovedl Švédsko k olympijskému triumfu. Už si může chystat řeč.

2. Patrik Eliáš
Jeho zvolení by bylo trochu překvapením, ale pozor! Na druhé straně zase ničím, co by si český forvard nezasloužil. Eliáš byl během své kariéry často poněkud přehlížený, přitom patří k nejdůležitějším hráčům New Jersey všech dob. V klubu drží rekordy v gólech, asistencích, bodech, střelách na branku, přesilovkových trefách i bodech, to samé platí i pro herní variantu oslabení, vítězné góly a branky v prodloužení. Mnoho z těchto kategorií opanoval i v play off.
V letech 2000 a 2003 zvedal nad hlavu Stanley Cup. Přestože formálně může být do Síně slávy uveden už od roku 2019, prozatím se na něj nedostalo. Už když se před dvěma roky prodral mezi vyvolené Marián Hossa, zmínil Eliáše, že by si pozvánku zasloužil též. Proč se sláva dosud obešla bez něj? "Četl jsem článek, kde novinář obhajoval můj možný výběr. A zároveň připomněl, že v můj neprospěch možná dost hraje to, že jsem byl v defenzivním týmu a nikdy jsme nebyli zvlášť ofenzivně naladění," přemýšlel Eliáš o jednom možném důvodu v rozhovoru pro Deník Sport.

3. Henrik Zetterberg
Švédský centr končil kariéru s 960 body z 1082 utkání, byl symbolem jedné epochy Detroit Red Wings. Jakmile jeho tým roku 2008 získal Stanley Cup, právě Zetterberg zvedal nad hlavu Conn Smythe Trophy. Právě tehdy se stal členem Triple Gold Clubu, jelikož už před tím dosáhnul na prvenství při olympiádě a mistrovství světa (v obou případech šlo o rok 2006).
Z pohledu dějin je sedmým nejlépe bodujícím vyslancem své vlasti, jeho přínos týmu se ale nikdy nedal omezit pouze na viditelné statistiky. Užitečný univerzál obstaral i spoustu defenzivní lopoty, vypracoval se v jednoho z lídrů. Pokud na něj porota příští rok skutečně ukáže, bude to po letošním večírku se Sedinovými a Alfredssonem další švédská jízda. Napoprvé vyšel naprázdno, do Síně slávy však patří.
4. Rod Brind'Amour
Na Síň slávy čeká až překvapivě dlouho, jeho jméno přitom v hokeji představuje synonymum pro úspěšného machra; a to ať už z pohledu hráče či trenéra. Znamenitý centr získal Stanley Cup v roce 2006, měl při tom na sobě dres týmu Carolina Hurricanes. Už tehdy se s kapitánským céčkem předvedl jako vůdce, kterého ostatní bez reptání následují. Tuhle svou reputaci ještě posílil coby kouč na stejné adrese.
V hráčské kariéře opentlil statistiky 1184 body z 1484 zápasů, vedle úspěchů z NHL dosáhnul i na zlato z mistrovství světa IIHF 1994. Ještě než se stal legendou Hurricanes, válčil v barvách St. Louis Blues a Philadelphia Flyers. Největší uznání si ovšem skutečně vysloužil pod zástavou mančaftu z Raleighu, ještě v pětatřiceti a šestatřiceti mu patřila Selke Trophy. Kariéru ukončil v roce 2010.
5. Alexander Mogilnyj
Anebo to bude rok ruské hokejové školy. Prvním vyslancem východní říše může být za rok pravé křídlo s úžasným gólovým instinktem, které mělo ke vstupu do Síně slávy již třináct možných pokusů. Vlastně je podivné, že se dosud nedočkalo - Mogilnyj v NHL nasbíral 1032 bodů, v Buffalo Sabres a Vancouver Canucks byl schopen za jedinou sezonu překonat i magickou stovku. Dávno před Ovečkinem mu přezdívali Alexandr Veliký.
Navíc je za něm příběh jak z bondovky. V roce 1989 se totiž odvážně rozhodl vymanit ze sovětského otrockého systému, utéct vrchnímu trenérskému rasovi Tichonovovi a zkusit to místo toho v NHL. Při reprezentačním turnaji ve Švédsku se nečekaně vzdálil od výpravy sborné, v obchoďáku prchnul k zadnímu vchodu, odkud jej před dobíhajícími kágébáky svižně odvezli zástupci Buffalo Sabres. Jeho neobyčejná story by si zasloužila dostat působivou tečku.
6. Sergej Gončar
A ještě jeden Rus, též už dlouhodobý čekatel. Vítěz Stanley Cupu s Pittsburghem z roku 2009 mohl být do Síně slávy povolán již šestkrát, nepochybně na něj jednou dojde. Mezi obránci je v historii NHL sedmnáctý s 811 body. V hlasování o Norris Trophy skončil hned čtyřikrát mezi pěti nejlepšími. V Naganu vybojoval olympijské stříbro, v Salt Lake City bronz.
Rodák z Čeljabinsku byl na draftu 1992 vybrán jako čtrnáctý, vzpomněli si na něj Washington Capitals. I s nimi byl blízko ke grálu, roku 1998 se však ve finálové sérii musel sklonit před Red Wings. Za Gončarem i tak zůstává parádní kariéra - čtyřikrát si třeba zahrál v All-Star Game, osmkrát se dostal přes padesátibodovou hranici. O jeho střele zápěstím si brankáři s hrůzou vyprávějí dodnes.

7. Curtis Joseph
Jeden z nejvýraznějších brankářů 90. let měl neodmyslitelnou přezdívku CuJo a taky pozoruhodné statistiky - v kolonce vyhrané zápasy u Josepha svítí číslo 454, tedy jen o pět méně než u Lundqvista. Odchytal velmi solidních 943 utkání, to jej mezi brankáři řadí na sedmé místo. Diskvalifikuje jej však fakt, že nikdy nevyhrál ani Vezina Trophy, ani Stanley Cup. Na druhé straně - šampionem NHL se nestali ani Lundqvist s Robertem Luongem, to by tedy neměl být závažnější argument.
Najdou se navíc i dost hlasité plusové body: V roce 1996 získal s Kanadou na Světovém poháru stříbro, jeden mač odchytal i při tažení národního týmu za olympijským zlatem v roce 2002. Jeho zvolení tak může příští rok zhatit okolnost, kterou neovlivní: Dva brankáři naráz totiž nebyli do Síně slávy vybráni od roku 1980. A to není dobré znamení, jelikož Lundqvist asi s prázdnou neodejde.
8. Caroline Ouelletteová
Nelze zapomenout ani na hokejistky. A už vůbec ne na legendární útočnici, která získala zlato na čtyřech olympiádách za sebou - od roku 2002 do roku 2014. Na mistrovství světa IIHF k tomu přidala šest dalších prvenství.
Ouelletteová má ve statistikách University of Minnesota-Duluth fantastický průměr 2,36 bodu na zápas, s Montreal Stars roku 2009 zvedala nad hlavu Clarkson Cup. V pomyslné obdobě mužského Triple Gold Clubu jsou kromě ní už jen dvě další ženy - Hayley Wickenheiserová a Jayna Heffordová. Podtrženo sečteno: Ouelletteová je ve stejné pozici jako Lundqvist, na její povýšení mezi nesmrtelné v roce 2023 klidně vsaďte milion.
Další možní adepti na Sín slávy v roce 2023:
Theo Fleury, Pierre Turgeon, Jeremy Roenick, Keith Tkachuk, Mike Vernon, Tom Barrasso, Mike Richter, Rick Nash, John LeClair.