Co pro vás znamenalo hrát hned na začátku kariéry s Lemieuxem?
"Teď o tom nechci mluvit, protože mám přichystaný projev a v něm to vysvětlím. Ale od prvního momentu, kdy jsem ho uviděl, byl mým idolem. Říkal jsem si: Chtěl bych být jako on. A mé přání se stalo skutečností."
Je pravda, že jste všem čtyřem prvním týmům draftu 1990 – Quebec Nordiques, Vancouver Canucks, Detroit Red Wings a Flyers – řekl, aby si vás nevybrali, protože chcete hrát jen za Penguins?
"Víte, jak to chodí: napůl je to pravda, napůl ne. Ano, prvním třem týmům jsem to řekl. Philly těsně předtím vyhodila (generálního manažera) Bobbyho Clarkea i skauty, ale hodně mě chtěli, soudě podle toho, jak jsme se spolu bavili. V Pittsburghu to bylo stejné. A Mario měl extra zájem."
Takže jste si myslel, že skončíte u jednoho z těchto dvou týmů?
"Ano. A víte co? Nikdy jsem vlastně neřekl, že nechci jít jinam. Řekl jsem, že bych jinak musel na vojnu (v bývalém Československu). Což bylo totéž, ale mohlo to nějaké lidi trochu vystrašit, protože do armády se tehdy chodilo na dva roky."
Nejlepší vzpomínky na Penguins máte na dvě výhry ve Stanley Cupu?
"Je zvláštní, že jsem přemýšlel nad tím, s kolika hráči jsem ještě v Pittsburghu samotném nastupoval v pozdějších letech. Ale zato si pamatuju úplně přesně, i po těch třiceti letech, úplně každého z týmů, co slavily Stanley Cup. Protože to si musíte společně vybojovat, prožít to těžké i krásné a pak ty oslavy… V paměti vám zůstane všechno a na ty, se kterými to vybojujete, už nezapomenete nikdy. Pamatuju si, jak jsem před dvěma lety ve Philly potkal úplnou náhodou Jaye Caufielda – hned jsme se objali, i když jsme se před tím dlouhá léta vůbec nestýkali. Takhle mě to dostalo. Je to výjimečná věc."
Těšíte se teď na podobná setkávání v příštích dnech?
"Jasně, že budou. Když hrajete v NHL, potkáváte se docela často. Vídáte kluky v televizi, pak přijedou jako soupeři… Tak jsem to měl s Bourquem, Bobem Erreym. Anebo Mario, Rick Tocchet či Ron Francis – stejný případ. Ostatní jsem neviděl dlouho. Když nepůsobí v hokeji, není šance. S některými jsme se neviděli snad dvacet let. Možná je nepoznám: Jestliže mně je přes padesát, jim může táhnout na sedmdesátku (směje se). Vždyť mi bylo 18, když jsme vyhráli poprvé. Teď je mi 52."
Váš bývalý parťák Paul Stanton pro The Athletic líčil, jak jste po triumfu 1991 seděl na cestě zpět v kokpitu letadla a pomáhal pilotovat. Vážně se to stalo?
"Člověče, to si nepamatuju. A to ani nepiju (směje se). Nikdy jsem nepil, ale stejně si to nevybavím. Na to nedokážu odpovědět."
V roce 2011 jste se po návratu z KHL málem do Pittsburghu vrátil, nakonec jste skončil v dresu Flyers… Cítíte, že se nadcházejícím ceremoniálem vše definitivně uzavře?
"Řekl jsem to milionkrát a chci to zopakovat ještě jednou a naposledy: Hlavním důvodem, proč jsem po návratu z Ruska nešel do Pittsburghu, bylo to, že jsem se nechtěl vracet jen na jednu sezonu. Cítil jsem, že jsem dost dobrý na to, abych hrál v NHL delší dobu. Poznal jsem to na mistrovství světa. Věděl jsem, jak jsem ty roky v Rusku trénoval. Připravoval jsem se přes léto s kluky z NHL a věděl jsem, že na to mám. Nikdo jiný to vědět nemohl. Lidi si mysleli, že to bude jednorázový návrat, ale já si věřil… Zároveň mi bylo jasné, že potřebuju dostat příležitost."
Jak to myslíte?
"Pokud bych šel do Pittsburghu, věděl jsem, že Sid bude mít svoji lajnu a Malkin taky. Takže bych přinejlepším hrát ve třetí, možná ve čtvrté. A nemyslím si, že bych pak mohl ukázat, co ve mně je. To byla jediná věc, co jsem řešil. Vybral jsem si Philly, protože tam udělali velké trejdy, odešli Jeff Carter a (Mike) Richards. Přivedli nové kluky, tým se proměnil. Bral jsem to tak, že když se do něj nedostanu, bude to jen moje chyba, protože nejsem dost dobrý. Necítil jsem, že by to bylo v Pittsburghu podobné. Možná jsem se pletl, ale oni v roce 2009 vyhráli Stanley Cup, měli dobré mužstvo a rádi hráli pospolu."
Takže si myslíte, že už je tohle všechno vyřešené?
"Doufám. Nikdy jsem proti Penguins nic neměl. Když tam na mě bučeli jako na soupeře, chápal jsem to. Nejsem hloupý – proč by mi měli fandit, když jsem hrál proti nim? To přece nedává smysl. Nijak jsem se nezlobil. A nikdy jsem o Pittsburghu neřekl nic špatného."
Pořád nastupujete za Kladno. Jak dlouho to ještě máte v plánu?
"Hraju proto, že se potýkáme s řadou zranění. Rozhodně netrénuju tak, jak jsem trénoval dřív. Nehraju ani moc zápasů, natož aby měl čas na přípravu… Hokej mám pořád rád, ale mám toho na práci mnohem víc. Samotnému se mi nelíbí, že je to takhle jen půl na půl. Protože když mě něco opravdu baví, chci do toho vždycky jít naplno. Ale teď to nejde, protože je věcí hodně."
Tím myslíte, že šéfujete celému klubu?
"Nejen to. Jsou to i rodinné záležitosti, protože mi loni umřel táta. A další věci."
Takže by tohle mohla být vaše poslední sezona?
"Nejsem si jistý. Záleží na tom, jestli se zranění kluci vrátí, nebo ne. Uvidíme, jak to dopadne."