Olympijské legendy: Vladimír Martinec

Každou sobotu až do začátku Her v Pekingu 2022 budeme přinášet vzpomínání na zásadní okamžiky a velké osobnosti zimních olympiád. Dnes startujeme seriál českých legend. Za pátou největší jsme zvolili Vladimíra Martince.

Nevelký postavou, o to větší tím, co v hokeji dokázal.
I tak lze stručně shrnout to, co znamenala kariéra pardubického patriota Vladimíra Martince čítající kompletní sbírku olympijských medailí - stříbrnou z Innsbrucku 1976 a bronzovou ze Sappora 1972 v roli hráče a zlatou z Nagana 1998 v pozici asistenta trenéra, která má ale malý háček.
Když se přičtou nasbírané tituly mistra světa (tři jako hráč - 1972, 1976, 1977; tři jako trenér - 1999 až 2001), je jasné, že bez jakýchkoliv pochybností jde o jednu z největších postav historie českého a československého hokeje.
Martincova cesta k nekonečné slávě začala v rodné Lomnici nad Popelkou, odkud ještě jako teenager zamířil do Pardubic, s nimiž zaznamenal největší úspěchy na klubové úrovni. V barvách Tesly slavil mistrovské tituly jako hráč a později i jako trenér, jen krátce si odskočil do Dukly Jihlava a závěr aktivní kariéry pak dohrál v německém Kaufbeurenu.
V tradičním východočeském klubu jako poradce sportovního ředitele působí i dnes, krátce před 72. narozeninami.
Přestože na olympijských hrách pomohl vybojovat už dvě medaile, měly být ty třetí v pořadí v Lake Placid 1980 těmi, na kterých získá největší úspěch. Jenže už ve druhém zápase si zlomil ruku a na turnaji pak byl napsán úplně jiný příběh - ten s americkým zázrakem.
"Při zápase s Američany jsem nechal ruku na mantinelu a jeden z protihráčů mi ji tam přirazil a zlomil," vzpomínal pro web Paměti národa. "Měl jsem celou ruku ve velké sádře. Dodnes si ji schovávám doma na památku."

Za zásluhy dostal Martinec brzy možnost odejít hrát NHL, ale tu nevyužil.
"Nakonec jsem se rozhodl pro západoněmecký Kaufbeuren," řekl. Důvody měl pádné. "Na NHL by mi vadilo cestování letadlem na zápasy. A mému tátovi už bylo skoro 70 let. Kdyby se mu něco stalo, z Ameriky nebo z Kanady bych se k němu dostával jen těžko. Z Kaufbeurenu jsem dojel autem domů za osm hodin," dodal na vysvětlenou.
Na vytoužené zlato z olympiády si musel počkat 18 let. A pro změnu při českém hokejovém zázraku stál na lavičce po boku Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera.
Fyzicky však medaili připomínající největší úspěch českého hokeje nemá.
"Na olympiádě nedostávají trenéři medaili nikdy. Dostává ji jenom určitý počet hráčů," připomněl v rozhovoru ke 20 letům od velkého triumfu pro Český rozhlas. "Věděli jsme, že se doma něco děje. Do olympijského domu chodily faxy a my jsme je každý den dostávali. Jak se blížil konec, tak ty hromádky byly větší a větší. Pak už jsme to ani nestíhali číst," přidal před více než třemi lety historku značící, že od triumfu uběhl pořádný čas.
V roce 2001 byl uveden do Síně slávy IIHF a tím výčet jeho největších úspěchů skončil, přestože ještě později vyhrál jako kouč extraligu s Pardubicemi.
V mnoha ohlédnutích za kariérou přiznal, že nejlepším obdobím bylo to olympijské v roce 1976, kdy pomohl k zisku zmíněných stříbrných medailí z Innsbrucku.
"Určitě to byl rok 1976, na olympiádě bychom asi zvítězili, ale postihla nás nebývale chřipková epidemie," vzpomínal pro Pardubický deník. "Za dva měsíce jsme pak bez jediné prohry vyhráli světový šampionát v Katovicích a výborně zvládli účast na Kanadském poháru. Dostali jsme se až do finále proti Kanadě, s tím tehdy málokdo počítal."
Kdo ví, třeba bude v únoru u televize sledovat turnaj v Pekingu, na kterém Češi opět uspějí, i když se s nimi mezi favority - stejně jako v roce 1998 - zrovna moc nepočítá.