Cukrovka mě nezastaví. Conacher v AHL inspiruje

Také v této sezoně vám každou sobotu přinášíme rubriku Výlet na farmu, v níž sledujeme výkony hráčů v nižších Severoamerických soutěžích. Nejde jen o American Hockey League, ale i další ligy jako kanadské juniorky, univerzitní soutěže v USA či East Coast Hockey League. V tomto díle jsme se netradičně podívali na osudy kanadského útočníka Coryho Conachera. 

Byla to běžná otázka jednoho z fanoušků na sociálních sítích, který chtěl vědět, co si hráči Chicago Wolves vozí s sebou na venkovní zápasy. Odpovědi byly celkem předvídatelné: sluchátka, knížky, polštáře, karty. A pak přišel na řadu Conacher. "Beru si své diabetické potřeby."

Život čtyřiatřicetiletého Kanaďana byl boj už od narození. Na svět přišel s exstrofií močového měchýře, což je vzácný případ, kdy se měchýř nachází mimo tělo. Když mu bylo jen deset dnů, podstoupil desetihodinový chirurgický zákrok, při němž mu rekonstruovali pánev, aby mu močový měchýř vrátili zpět do těla. 

Situace byla natolik vážná, že lékaři jeho rodičům oznámili, že možná nikdy nebude pořádně chodit. Kromě toho byla Conacherovi v osmi letech diagnostikována cukrovka 1. typu. A přesto si zahrál i 193 zápasů v NHL a nasbíral v nich 75 bodů. "Přece mi cukrovka nesebere, co mám tak rád," řekl hokejista Wolves. 

Když nehraje, má často na kyčli připevněnou inzulinovou pumpu, která mu reguluje hladinu glukózy v krvi. Ale na ledě absolutně nemáte šanci poznat, že by byl nějak handicapován.

Na cestě k uskutečnění hokejových snů mu byli velkou oporou rodiče Debbie a Dave, kteří svého syna od ničeho neodrazovali, naopak. 

"Vždycky se mnou dobře vycházeli," prozradil Conacher v rozhovoru s AHL.com. "Nechali mě dělat věci, které dělaly všechny ostatní děti, moc jim za to vděčím."

I když si stále musí regulovat hladinu cukru v krvi, někdy i během zápasu, nebrání mu to, aby byl platným hráčem týmu. Někdejší forvard Ottawa Senaors, Buffalo Sabres, New York Islanders a Tampa Bay Lightning si usmyslel, že se dokáže prosadit i přes vážné zdravotní trable a taky mu to klaplo. Přestože vyrostl jen na 173 centimetrů.

"Když mi bylo dvanáct, narazil jsem na trenéra, kterému se nelíbilo, že mám cukrovku," vzpomínal Conacher. "Nemyslel si, že budu mít energii na to, abych odehrál celý zápas. A já se několik let trápil a nevěděl, jestli budu schopen pokračovat na vysoké úrovni, ale trochu mě to nakoplo a pomohlo mi to dostat se do NHL. Jen proto, abych tomu jednomu konkrétnímu člověku dokázal, že se mýlil."

I když se neustále musí hlídat a pozorovat. Což je o to víc náročnější i vzhledem k náročnému cestování. 

"Diagnóza mi byla stanovena před 26 lety, ale technologie v průběhu let všechno trochu usnadnily. Zejména pro nás sportovce," uznal Conacher. „Některé dny více bruslíte nebo hrajete víc minut v zápase. Pumpa a glukometr mi pomáhají to zvládat. Je složitější, když vám čísla nesedí a máte nízkou hladinu cukru v krvi, protože v tu chvíli začnete pozorovat větší únavu. Může se to na vás podepsat, pokud se o sebe během dne nestaráte."

Proč Conacher tyhle dennodenní malé bitvy s vlastním tělem podstupuje? Chce vyhrát ještě jednou Calder Cup, na který si sáhl s Norfolkem v roce 2012. Ale i přispět k osvětě a stát se inspirací pro další hráče. A v neposlední řadě je rád, když jeho pětiletý syn Callum může vidět tátu v profesionálních zápasech.

"Měl jsem to štěstí, že jsem hned první sezonu v Norfolku vyhrál šampionát. S hráči, se kterými jsem tam nastupoval, mě dodnes pojí zvláštní pouto," řekl Conacher. Tehdy byl s 80 body nejproduktivnějším hráčem Admirals a jeho parťáky byli i Radko Gudas, Ondřej Palát či Richard Pánik. To bylo ale před dlouhými 12 lety.

"Jsem v poslední fázi své kariéry a jediné, na co myslím, je vítězství. Vím, že Wolves jsou tím známí a věřím, že toho zase společně dosáhneme." Optimismus bude potřeba, jelikož Chicago je i přes tři výhry v řadě stále poslední v Centrální divizi AHL. 

Conacher ale během sezony využívá svého vlivu i k tomu, aby vzdělával a inspiroval. 

"Setkávám se s dětmi a jejich rodinami, které se s tím denně potýkají. Hodně jim říkám, že to pro nás jako sportovce může být těžší a musíme se víc soustředit, abychom denně dělali správné věci. Ale taky jim říkám, že to není nemoc, která by vás ovlivnila, pokud budete brát vážně svou dietu a cvičení."

Conacherovo odhodlání má velkou odezvu i u spoluhráčů, trenérů a pracovníků klubu. 

"Mohl by skončit, ale on chce dál hrát, protože miluje hokej.  Jen ukazuje, že když vás něco brzdí, tak to ještě neznamená, že nemůžete dělat to, co máte rádi," prohlásil generální manažer Wolves Wendell Young. 

Conachera teď ale povzbuzuje hlavně jeho největší fanoušek. 

"Callum už je dost starý na to, aby chodil na zápasy a viděl, čím se táta živí. Letos jsem ho k hokeji přivedl na našem tréninkovém hřišti. Rád je na ledě a rád vidí i mě, když hraju. A já si moc užívám si to, když ho vidím v publiku."