Už s nimi taky počítejte. Mladé Češky šokovaly svět

Ne všechno se dá měřit nastřílenými góly.

Ne každá prohra se dá posuzovat podle litrů vyplakaných slz.

Když české reprezentantky do 18 let padly v nedělní večer s USA ve finále mistrovství světa své věkové kategorie poměrem 1:5, nebyla to jen tak obyčejná porážka.

Byl to výsledek, po kterém sice také přišlo nějaké to mrzení a sakrování, ach ano, samozřejmě se s vlhkýma očima zoufalo nad poztrácenými sny o zlatých medailích, za tím vším se ale stejně především rýsovala obrovská hrdost.

Z přeškrtání slova "nemožné".

Z historického postupu mezi dva nejlepší celky planety. Z udatného čtvrtfinálového přetlačení Švédek, ze senzační semifinálové výhry nad Kanadou. Z vysmátí se všem těm hloupým předsudkům, které každá z těch dívek někdy v životě slyšela.

Ne, vážení, hokej není jen mužský sport.

Ano, i my holky ho děláme vážně. A ano, i my v něm něco můžeme dokázat.

Něco velkého. Velikánského.

Skoro vůbec největšího.

"Pro mě je to asi nejhezčí pocit v celé sportovní hokejové kariéře," přiznal pro hokej.cz trenér Dušan Andrašovský. "Je to neuvěřitelné, ale my jsme tomu věřili a nebyli odevzdaní. Den před semifinále s Kanadou jsme měli s holkami krátkou poradu a řekli jim, že když jsme tak blízko, uděláme maximum, abychom byli ve finále a nehráli o třetí místo. Bylo potřeba tam nechat srdce, nasazení, energii a odvahu. A taky překousnout bolest. Holky to zvládly na sto procent a my jsme na ně hodně pyšní."

Stejný pocit mohl mít i po finále, byť to tentokrát výhrou neskončilo.

Chvíli před tím, než si kapitánka Adéla Šapovalivová v Zugu přebírala stříbrný pohár, čeští fanoušci na tribuně skandovali "Pro nás jste zlatý". A něco na tom bylo - osmnáctileté Češky ještě nikdy tak daleko nedošly. Nejlépe dosáhly v letech 2008 a 2014 na bronz.

S USA, které teď chvílemi proháněly, na šampionátu ještě před 11 lety dvakrát prohrály 0:10, před šestnácti dokonce 0:18.

"Je to neskutečné," přiznala užasle i jedna z nich Madlen Chladová.

Američanky ovládly dívčí šampionát bezpochyby zaslouženě. V základní skupině postupně porazily Slovensko, Švýcarsko i Švédsko. Ve čtvrtfinále si hladce poradily s Německem. Nejvíc je prověřilo semifinále, i v něm ale nakonec porazily Finsko 4:2.

Přesto si parta kolem Šapovalivové věřila. Předně proto, že tým USA těsně před turnajem poprvé v historii porazila - v posledním přípravném duelu před turnajem děvčata se lvem na hrudi vyhrála 4:3 na nájezdy.

Jenže ve finále se hrála jiná diskotéka. Tým kolem produktivní Josie St. Martinové soupeřky v první třetině srazil během minuty a čtrnácti sekund dvěma rychlými trefami, po nichž už Češky jen dotahovaly.

Naděje tam tedy byla. Právě Šapovalivová v přesilovce snížila na 1:2. Jenže třetí třetina se pak proměnila v kulisu další americké radosti. Favoritky si tenhle velký večer vzít nenechaly.

Přesto domů nakonec necestují smutné ani poražené. Stříbro pro Česko je sukces, na který se bude ještě dlouho vzpomínat.

"Zatím nejlepší pocit mého života," hlesla už po vyhraném semifinále s Kanadou Anežka Čabelová.

Na první pohled to vypadá na přehnaně patetická slova, tomuto výběru je ale člověk musí odpustit. Hrály skutečně o víc než o hokejovou slávu.

Taky o respekt pro sebe, pro svůj sport.

To všechno v Zugu podle všeho vyhrály. Bez ohledu na tu pětku ve finálovém výsledku, která tentokrát svítila na nesprávné straně.

"Jsem strašně pyšná na tým, který jsme na mistrovství měly. Na každou jednu, která tady byla," řekla Šapovalivová pro hokej.cz. "Každá jsme měly nějakou roli a každá ji plnila výborně, ať už byla jakákoliv. Jsem strašně ráda, že můžu být kapitánka takového týmu."

Její bratr Matyáš byl hrdinou pár týdnů před ní, když se s mužskou dvacítkou propracoval na juniorském MS taktéž přes Kanadu až k bronzu.

Teď se tedy dočkala Adéla.

A stejně jako on rovněž doufá, že ty největší zápasy v kariéře ještě přijdou.

Třeba je také bude sledovat celý hokejový národ. Jako teď, při těch pár dnech jak z pohádky.