Nedomanský byl přijat do Hokejové síně slávy

Každý pochází z jiného koutu severní polokoule, ale svým způsobem mají všichni něco společného. A není to jen fakt, že v pondělí vstoupili do Hokejové síně slávy v Torontu jako její noví členové.
Hayley Wickenheiserová, Sergej Zubov, Jim Rutherford i Václav Nedomanský sdílejí jak lásku k hokeji, tak i fakt, že v mnoha ohledech se stali průkopníky a budovateli tohoto sportu.

Nedomanský byl prvním Čechoslovákem, který se výrazně prosadil v NHL. Zubov patřil do vlny prvních Rusů, kteří odešli do zámoří už v mladém věku a stali se tam hvězdami. Wickenheiserová byla první ženou, která hokej v Severní Americe masově proslavila jako eso kanadské reprezentace. A Rutherford zase mužem, jenž se z brankáře stal špičkovým generálním manažerem a vybudoval týmy, jež získaly celkem tři Stanley Cupy: Pittsburgh Penguins v letech 2016 a 2017 a před tím Carolina Hurricanes v roce 2006 - právě tím výrazně pomohl rozšířit popularitu hokeje v Carolině, která je spíš už jižanskou destinací.
Letošní třídu nových členů Síně slávy, kam vedle zmiňované čtveřice vstoupili ještě Guy Carbonneau a v nepřítomnosti i nejúspěšnější kouč historie univerzitní ligy NCAA Jerry York, tak spíš než rekordy, ohromující bodová konta či sbírky individuálních cen definuje jejich status objevitelů nových cest.

CZ HHOF Primary

Touto cestou provedla při svém pondělním uvedení diváky v Síni slávy Wickenheiserová, která ohromně zpopularizovala ženský hokej, jako první zástupkyně něžného pohlaví hrála profesionální ligu s muži a v Kanadě přivedla k tomuto sportu tisíce nových hráček.
Tou cestou provedl přítomné i Nedomanský, jenž jim stručně popsal svou jednosměrku z komunistického Československa. Slavný český útočník 60. a 70. let měl v Torontu připravenou řeč, ale nakonec se od ní odchýlil a pozapomněl na pár lidí, kterým chtěl ještě poděkovat. Poté, co domluvil Carbonneau a jako poslední z honorovaných i Wickenheiserová, pozvala hodonínského rodáka galantně zpět na pódium, aby svou řeč dokončil.
"Cítím se jako filmová hvězda, přitom jí nejsem," zahájil Nedomanský svou řeč.
Ta skromnost možná není na místě, protože podle jeho příběhu by se dalo natočit solidní drama.
Nedomanský před 45 lety odešel z Československa za svobodou a zamířil do Toronta. Stal se prvním hráčem, který utekl zpoza Železné opony za snem hrát profesionální hokej v Severní Americe. Prošel týmy Toronto Toros a Bigmingham Bulls ve WHA, poté sehrál 421 zápasů NHL za Detroit Red Wings, St. Louis Blues a New York Rangers. V NHL dal i v pokročilém věku 122 gólů a připsal si 278 bodů.
"Teď je ten správný čas poděkovat Kanadě jako zemi, která mi dala šanci žít svůj život tak, jak jsem ho chtěl žít," prohlásil v pondělí. Poděkoval Tedu Lindsayovi, někdejšímu generálnímu manažerovi Red Wings, že ho přivedl do NHL. Jeho reliéf, jenž bude vystavený v Síni slávy, pak odhalil Frank Mahovlich, který je jejím členem už od roku 1981 a hned od roku 1974 se stal velkým přítelem Nedomanského.
"Příchod do Toronta by pro mě určitě nebyl tak snadný, kdyby se o mě dlouholetý kamarád Frank Mahovlich se (svou ženou) Marií od začátku nestarali. Nevím, jak se jim to povedlo, když jsem vůbec nemluvil anglicky," popisoval někdejší československý reprezentant.
Dnes má za sebou 45 let života s Severní Americe a o dost lepší znalost angličtiny než při příchodu do Kanady osvědčil i při pondělním ceremoniálu, kde děkoval spoustě lidí za to, že mu pomohli vybudovat nový život v novém domově.
Vazby na Česko má i Wickenheiserová, jejímž bývalým partnerem je kouč hokejových dovedností Tomáš Pacina - syn dlouholeté redaktorské legendy MF DNES Václava Paciny. Držitelka čtyř zlatých olympijských medailí přijala za svého Tomášova syna z dřívějšího vztahu Noaha a střídavě se o něj stará i po rozchodu s českým partnerem.
I Zubovova cesta za hokejovou slávou začala s českým přispěním, lépe řečeno v českých botách. "Byly mi tři roky, když mi táta koupil brusle české výroby, které se tehdy u nás v Rusku prodávaly. Byly mi tak o pět čísel větší, ale i tak to bylo super," vyprávěl někdejší skvělý obránce.

HHOF

"Hokej byla ta první věc, kterou jsem chtěl dělat. Hrál jsem ho pořád v našem malém bytě a když jsem dostal ty brusle, tak mě prostě postavili na led a bylo to jasné," vyprávěl někdejší ruský obránce, jenž získal Stanley Cup jak s New York Rangers (1994), tak s Dallas Stars (1999) a před tím stihl vyhrát i olympiádu v roce 1992. Nakonec v 1068 startech za Rangers, Penguins a Stars nasbíral 771 bodů - víc má z ruských obránců v NHL na kontě jen Sergej Gončar (811).
Malá stopa ze srdce Evropy je tak otištěná hned v několika nových jménech patřících do Síně slávy. Víc než to však všechny spojuje, co udělali pro rozšiřování proslulosti a popularity celého hokeje.