Na draftu občas zapadne klenot

Letošní draft NHL se koná 22. a 23. června v American Airlines Center v Dallasu. NHL.com/cs vám k této akci poskytuje komplexní pokrytí zprávami, články, příběhy i rozhovory. Tentokrát se zaměříme na hvězdy, které udělaly velkou kariéru navzdory pozdnímu výběru v draftu.

Draftu se někdy říká veletrh hokejového talentu. A jako na opravdovém tržišti to tam vskutku často vypadá: o nejlepší zboží je pranice, méně kvalitní artikl si odnesou buď ti, kteří mají 'hlouběji do kapsy', nebo opozdilci.
Jenže jarmark zvaný draft NHL je v něčem přece jen specifický - i ze zboží nevalné pověsti se může časem vyloupnout diamant. Nezřídka se totiž stane, že kluby budoucí hvězdu dostatečně neodhadnou, a tak se na ni dostane až absurdně pozdě.
Kdo patří mezi taková jména?
Zcela jistě například muž, o němž se dlouho říkalo, že jeho ruce jsou nejšikovnější v celé lize. Na kolikátém místě byste tipovali, že byl vybrán Pavel Datsyuk? Že určitě v prvním, nejpozději snad ve druhém kole? Omyl!
Detroit Red Wings na ruského forvarda ukázali až v rundě číslo šest, šel na řadě přesně jako 171. v pořadí. Detroitský skaut pro Evropu Hakan Andersson v roce 1998 soudil, že před rodákem ze Sverdlovska velká budoucnost neleží. Pokud by si ho však nikdo nevzal, pak snad někdy ke konci draftu přece jen stojí za úvahu.

Datsyuk hned v prvním roce za Red Wings získal Stanley Cup. Přidal k němu ještě další v roce 2008, k tomu si domů odnesl čtyři Lady Byng Memorial Trophy, tři Frank J. Selke Trophy, čtyři účasti v All-Star Game...
Dnes je vyhlášený ledový gentleman považován za jednoho z nejlepších hráčů v košaté historii klubu.
Red Wings jsou na objevování zaprášených draftových klenotů vůbec kadeti. Vždyť jeho mnohaletá opora Henrik Zetterberg byla na pódium vyvolána rok po Datsyukovi dokonce až jako 210. v pořadí.
Ještě když působil v Evropě, považovali ho ve švédském klubu Timra IK za řadového forvarda. Skauti o něj nejevili valného zájmu. I v jeho případě ale Andersson poslal přes oceán krátkou zmínku o tom, že zkusit tohoto hráče v nějaké pozdní fázi draftu by se možná mohlo vyplatit.
Dobrý nápad. Svou první zámořskou sezonu si Zetterberg odbyl ve 22 letech, hned z toho byla nominace na Calder Trophy. Za Detroit nakonec nasbíral přes 700 bodů, připsali mu 12 sezon.
V roce 2008 to byl on, kdo měl u zisku Stanley Cupu nejvýraznější podpis ze všech, i proto ho vyhlásili nejlepším hráčem play off.
]
I Luc Robitaille hrával za Red Wings, o jeho draftování se však roku 1984 zasadili Los Angeles Kings. Příběh hokejového elegána je sám o sobě obrovskou záhadou - jako junior byl vidět, dařilo se mu, skauti ho ovšem označovali za mizerného bruslaře s nízkou vůlí do fyzické hry.
Bylo z toho až deváté kolo a 171. místo v pořadí!
Dnes má Robitaille sochu před arénou Kings, získal Calder Trophy, třináctkrát ho vybrali do All-Star Game, v sezoně 2007-08 byl členem vítězného mužstva Red Wings. V roce 1984 byl však draftován neskutečných pět kol za Tomem Glavinem, který nakonec neudělal velkou kariéru v NHL, nýbrž v baseballu, kde ho zařadili až do Síně slávy.
Zmíněný rok 1984 byl vůbec pozoruhodný. Jedničkou tehdejšího draftu byl Mario Lemieux, pětkou Petr Svoboda. Vedle Robitaillea se ale tak trochu zapomnělo též na Patricka Roye (51. místo) a hlavně na pozdějšího superstřelce Bretta Hulla (až 117. místo).

Stejně jako Glavine je i Hull dnes v Síni slávy, na rozdíl od dvojnásobného šampiona World Series ale v té správné - hokejové. Před těmi 34 lety ho brali Calgary Flames, kde však moc šancí nedostal, pořádně výkonnostně rozkvetl až následně v St. Louis Blues, Dallas Stars a v Detroitu.
Jeden z nejlepších ofenzivních hráčů v historii NHL je mimochodem spojován s jedním z nejhorších trejdů. Když se ho Calgary v roce 1988 spolu se Stevem Bozekem zbavovalo, dostalo za něj obránce Roba Ramage a brankáře Ricka Wamsleyho - z dnešního pohledu směšnou protihodnotu.
Poznat potenciál opravdové superstar je asi vážně nesnadný úkol. Vedle už zmíněných hráčů se to důstojně nepovedlo ani u Theorena Fleuryho (Calgary, rok 1987, 166. místo), Douga Gilmoura (St. Louis, 1982, 134.), Daniela Alfredssona (Ottawa Senators, 1994, 133.) či Henrika Lundqvista (New York Rangers, 2000, 205.).
I pozdější vítěz Art Ross Trophy Jamie Benn vstával při draftu roku 2007 až jako 129. v řadě (Dallas), na Pekku Rinneho došlo o tři roky dřív dokonce až ve chvíli, kdy se ohlašovala volba číslo 258 (Nashville Predators).
Vzhledem ke svým kariérám byli někdy neúměrně pozdě vybíráni i čeští hokejisté. Dost možná nejlepšího brankáře všech dob Dominika Haška si Chicago Blackhawks vybrali v roce 1983 až jako 199., tehdy ale za tím byly dozajista i nepříznivé politické podmínky.

To Robert Lang se na hokejové tržiště dostal už po konci Studené války - a stejně šel až jako 133. Marek Židlický odehrál v NHL 12 sezon, vypracoval se v respektovaného beka, když byl ale roku 2001 neokoukaným mladíkem, New York Rangers si na něj vzpomněli až při volbě číslo 176.
Je to vlastně příjemné povzbuzení i pro dnešní zelenáče. Slavnou kariéru můžete mezi elitou udělat, ať už jste na draftu první, nebo třeba dvoustý. Kdo ví, třeba se jednou bude stavět socha i letošnímu číslu 171.