Česko-slovenská třicítka: 9.-7. místo

Před 30 lety odstartovaly samostatné nejvyšší soutěže v Česku a Slovensku. K výročí rozdělení federální ligy přinášíme každý čtvrtek seriál mapující třicítku nejlepších českých a slovenských hokejistů v dějinách NHL. V redakčním žebříčku nejde jen o góly, asistence a body, ale i o získané trofeje, historický význam a odkaz, který tito hokejisté zanechali jak v zámoří, tak i ve svých rodných zemích. Pokračujeme trojicí od 9. do 7. místa.

9. Ivan Hlinka (v NHL 1981-83, jako kouč 2000-01)

Hráčská i trenérská legenda. Přirozený šéf kabiny v obou rolích, který z hokeje nedělal jadernou fyziku, ale zároveň bytostně nesnášel porážky.

V NHL se objevil už na začátku 80. let 'legální' cestou, když splnil přísně nastavená kritéria hokejového svazu, jež zahrnovala medaili z velké světové akce či 150 odehraných reprezentačních zápasů. A pochopitelně i polovinu platu odevzdávanou státu přes agenturu Pragosport.

Ve 31 letech se Hlinka vydal za oceán společně s litvínovským parťákem Jiřím Bublou a ve Vancouver Canucks se stal fanoušky nesmírně oblíbeným hráčem a nejlepším 'nováčkem'. V první sezoně nasbíral 60 bodů (23+37), ve druhé si polepšil na 63 (19+44). Že si občas zakouřil i v kabině, tehdy nikomu nevadilo.

Zatímco Bubla v zámoří zůstal, Hlinka se vydal na dvě sezony do Švýcarska a poté vyrazil vstříc roli trenéra. Česko dovedl i k památnému zlatu na olympijských hrách v Naganu v roce 1998, kam poprvé v historii zamířili nejlepší profesionálové z NHL. Hlinkova genialita však spočívala i v tom, že polovinu vítězného týmu tvořili hráči z Evropy. Když o rok později Češi přivezli zlato i z mistrovství světa IIHF v Lillehammeru, NHL začala pomalu zvažovat, zda není čas na kouče z Evropy.

Ideálním týmem se jevili Pittsburgh Penguins, kde byl Hlinka už v únoru 2000 jmenován přidruženým trenérem a od další sezony se jako první Evropan sžíval s rolí hlavního kouče. Skladba mužstva podle toho vypadala, podstatnou část tvořili Češi v čele s Jaromírem Jágrem. Po 6. místě v základní části Východní konference Pittsburgh vyhrál dvě série play off (s Washington Capitals a Buffalo Sabres) a vypadl až v konferenčním finále s New Jersey Devils. Na začátku následující sezony byl přesto Hlinka odvolán.

Jeho smrt při automobilové nehodě v létě 2004 vyvolala naprostý šok. Vždyť právě jako znovu jmenovaný trenér národního týmu nominoval hráče na Světový pohár. Reprezentace se místo toho sešla na Hlinkově pohřbu. Odkaz mimořádné osobnosti, která spojovala, však stále rezonuje nejen v českém hokeji.

8. Peter Bondra (1990-2007)

"Nebyl jsem lovec, ale kořist," vzpomínal rodák z ukrajinského Lucku. Přesto nasázel v NHL 503 gólů a posbíral 892 bodů za 16 sezon a 1081 zápasů. Ještě jako mladík v dresu Košic okouzlil skauty Capitals a s našetřenými 1500 dolary v kapse se vydal hledat štěstí za oceán. Bez velkého tlaku, zato s vírou ve vlastní um.

Kdepak farma, takový klenot, který draftovali až v 8. kole ze 156. místa, Capitals okamžitě hodili do vody a Bondra se jim odvděčoval nůšemi gólů. Devětkrát za sezonu překonal hranici 30 branek a dvakrát (1995-96, 1997-98) nastřílel dokonce 52 gólů.

"Střela nemusí být dokonale přesná, ale musí být překvapivá," osvětlil slovenský kanonýr svou filozofii, která ve své době deptala nejlepší brankáře včetně Dominika Haška z Buffala. Ani on nezabránil postupu Washingtonu do finále Stanley Cupu 1998, v play off měl tehdy Bondra bilanci 7+5. V poslední sérii byli ale nad síly jeho týmu Detroit Red Wings.

"Nebyli jsme mužstvo hvězd," říkal Bondra, on sám si ale tento status rozhodně zasloužil. Vždyť ani Peter Šťastný tolik gólů nenastřílel. Ze slovenských hráčů má pouze Marián Hossa (525) v NHL víc tref než kanonýr, který v závěru kariéry hrál ještě za Ottawa Senators, Atlanta Thrashers a Chicago Blackhawks.

Do srdcí fanoušků se ale propsal i jako střelec zlatého gólu proti Rusku ve finále mistrovství světa IIHF 2002. Už jako generální manažer pak sestavoval tým pro olympiádu ve Vancouveru, kde Slovensku jen těsně unikla medaile.

Ve Washingtonu stále pracuje v roli ambasadora, při zápasech staré gardy Capitals patří k nejlepším. Vedle jedenáctky Mikea Gartnera by pod stropem Capital One Areny mělo být vyvěšeno i číslo 12 Petera Bondry.

7. Milan Hejduk (1998-2013)

Celou zámořskou kariéru odehrál za Colorado Avalanche, kde mu na dres dokonce na jednu sezonu (2011-12) přišili 'céčko' a jeho číslo 23 vyvěsili v denverské Ball Areně.

Hejduk byl draftován ještě v roce 1994 jako číslo 87 do Quebec Nordiques, ale hlásil se až v Coloradu s vizitkou olympijského vítěze z Nagana. Ve 22 letech už s ním nesmýkala nervozita, elegantně zaplul mezi hvězdnou sestavu s Joe Sakicem, Peterem Forsbergem, Adamem Footem a Patrickem Royem a skončil třetí v hlasování o Calder Trophy za spoluhráčem Chrisem Drurym a Mariánem Hossou.

Svůj gólový příspěvek ve druhé sezoně (1999-00) vylepšil proti premiérovému ročníku ze 14 na 36 gólů. V dalším ročníku už jich měl 41 a v play off, kde to s Avalanche dotáhl až ke Stanley Cupu, průměr bod na zápas (7+16). Z Čechů se ve vyřazovacích bojích dostali na vyšší produktivitu jen David Krejčí (v roce 2013) a Jaromír Jágr (1992).

Hejduk své jemné zakončovatelské umění opíral o lišáckou techniku spojenou s extrémní rychlostí. Na čele pelotonu finišoval ve své životní sezoně 2002-03 až k Maurice Richard Trophy, kterou si vystřílel rovnými 50 trefami a přeskočil i duo z Vancouver Canucks Markus Näslund (48), Todd Bertuzzi (46). S 98 body pak skončil čtvrtý v Art Ross Trophy i v hlasování o gentlemanskou Lady Byng Trophy.

Hejduk po celou dobu kariéry šetřil na sebeprezentaci, o to víc se vydováděl na ledě a hokejové zkušenosti předával také svým synům, dvojčatům Davidovi a Markovi. S 1020 starty figuruje ve třináctihlavém klubu českých tisícovkařů. S 375 góly je na třetím místě, s 805 body o fous čtvrtý za Jakubem Voráčkem. Nejen v Coloradu je nenápadný šutér ikonou.