Mluvil jsem plynule dánsky, vzpomíná Rousek

Jeho otec Martin byl uznávaným extraligovým hokejistou. Válel za Spartu, Litvínov, Karlovy Vary i Slavii, na sklonku kariéry zamířil do Dánska. A vzal s sebou i tehdy tříletého syna, který dnes pokračuje v jeho šlépějích a dost možná to dotáhne ještě o notný kus dál.

Lukáš Rousek tráví poslední týden v Praze jako člen kádru Buffalo Sabres. Byť do základní sestavy, která v pátek večer vyjede na led O2 areny k úvodnímu duelu nové sezony proti New Jersey Devils se zatím neprokousal, k NHL už má hodně blízko.

I v případě, že hrát nebude, se pětadvacetiletý odchovanec Letňan a Sparty řadí k nejvýraznějším postavám letošní NHL Global Series v Praze. V rozhovoru s NHL.com/cs vyprávěl o dětství s fotbalem a hokejem, krátkém životě v Dánsku, přechodu do Ameriky a dotkl se i své hokejové budoucnosti.

Jaké to bylo vyrůstat v hokejové rodině?
"Bylo to super, to jo. Já jsem rád, že mě oba rodiče podporovali ve sportech. Ať už to byl hokej, nebo když jsem byl menší, tak jsem dělal i fotbal. Ke sportu jsme doma byli vedení odmalička a myslím si, že je to na mě znát. Jsem za to jenom rád. V kolektivních sportech máte vždycky kolem sebe spoustu kamarádů. Chodíte někam, kde si to prostě užíváte, takže si myslím, že pro kluka, kterého to baví, nemůže být nic lepšího."

Když jste byl malý, bavil vás fotbal stejně jako hokej, nebo už prostě bylo dané, že je to jen doplňkový sport?
"Tehdy jsem to ještě nevěděl, bral jsem to nastejno. Oba sporty mě bavily strašně moc a fotbal mám rád dodnes. Když můžu, tak si ho chodím s klukama zahrát. Já na tyhle sporty nedám dopustit.

Kdy se to zlomilo a hokej převládl?
"Rozhodovali jsme se tak kolem 12, 13 let. Pak už se nedaly stíhat oba sporty najednou, to už se posouváte do věku, kde tomu musíte dávat sto procent. Nakonec jsme vybrali já s tátou, jelikož asi díky tátovi jsem přece jenom víc tíhnul k hokeji."

Když jste byl malý, žili jste s tátou v Dánsku. Pamatujete se na to?
"Tehdy mi bylo tři až pět let. To už si něco málo pamatuju. Zápasy byly večer, takže jsem tam prý kolikrát i usnul, přestože na stadionu byla dobrá atmosféra. Ale některé momenty z těch zápasů si i pamatuju. Chodil jsem tam do předškolní třídy, nultá třída, a prý jsem tehdy uměl plynule dánsky. Ale dnes už neumím ani slovo."

Jak dlouho vám do hokeje mluvil táta?
"Když jsem byl na Spartě, tak mi do toho mluvil, jelikož mě tady měl na očích každý den, každý zápas. Dával mi nějaké rady, jak to viděl z tribuny. Vlastně to skončilo, až když jsem odešel do Ameriky, protože tam je ten časový posun velký, takže ty zápasy nesleduje až tolik."

Táta byl víc střelec, vy jste spíš tvůrce hry. Nenabádal vás, ať střílíte častěji?
"To ani ne. Spíš mi říkal, ať se nebojím hrát tak, jak hraju, a ať se v tom zlepšuju. Že i když to třeba zrovna nejde a jsou tam chyby, tak to přijde. To spíš děda byl takový, že si představoval, jak dám za tu sezonu XY gólů. Tomu jsme museli nějak postupně vysvětlovat, že to asi ve mně úplně nebude. Děda většinou volal tátovi, vynadal mu a táta pak volal mně a vynadal mi tky. Takže se to takhle přenášelo z generace na generaci. A když jsem přišel do Ameriky, tak děda koukal na výsledky a na to, kdo v tom zápase skóroval, a pak stejně volal tátovi: Jak to, že zase nedal góla?"

Jaký pro vás byl přechod do zámoří? Uměl jste anglicky?
"Protože jsme na Spartě měli za kouče Uwe Kruppa, tak jsem znal ty hokejové termíny. Takže jsem překvapivě uměl spíš ty hokejové věci, ta hokejová řeč pro mě byla jednodušší než běžná praxe. Trenérovi a spoluhráčům jsem na ledě rozuměl, ale měl jsem problém si objednat v restauraci. To jsem se musel hodně doučit."

Bylo hodně složité přejít do nového prostředí, bez rodiny a starých kamarádů?
"Pro mě bylo dobré, že tam byl (útočník) Matěj Pekař. Bydleli jsme dva roky spolu, takže ten mi strašně pomohl. V tom to bylo pro mě super, že jsem nebyl sám Čech."

Máte za sebou tři sezony v American Hockey League. Cítíte postupný hokejový růst?
"První rok jsem tam toho kvůli zranění moc neodehrál, takže jsem si na to nějak pomalu zvykal. Přišel jsem ze Sparty, kde jsem hrál stabilně první dvě lajny, a tady jsem přišel jsem do týmu, kde jsem si to musel zase vydobýt. Takže mě to zase posunulo do té soutěživosti a do tvrdší práce. Musel jsem zase zapnout tak, abych se prosadil. Ale postupně to bylo lepší a lepší, od té druhé sezony už jsem se tam cítil dobře a myslím, že to bylo i vidět."

Prošel jste z extraligy do AHL a okusil jste i NHL. Jak byste popsal rozdíly mezi těmi třemi soutěžemi?
"Při skoku z Česka do AHL je největší rozdíl v tom hřišti. Jak je to menší, tak je tam na všechno míň času, je to rychlejší, je to nahoru dolů. Jak se hraje hodně zápasů, tak to není až tak systémové, ale ty týmy chtějí nahoru dolů, jezdit, nezastavovat. To je ten největší rozdíl. Když to řeknu blbě, tak tady v Česku chce polovina mužstev hrát nějaké bránění středního pásma a podobně, to v Americe prostě není. Zejména v AHL, kde jsou mladí kluci, po kterých chtějí, aby se vyhráli a jezdili nahoru dolů."

Někteří hokejisté říkají, že AHL je už skoro rychlejší než NHL, protože se tam ohrávají mladí hokejisté. Vidíte to podobně?
"Je to možné. Na jednu stranu je možná rychlejší, ale na druhou stranu je NHL zase chytřejší. Tam jsou frajeři, kteří jsou zkušení a mají herní myšlení. A to je největší rozdíl mezi NHL a AHL."

Vy vstupujete do posledního roku smlouvy, je vám 25 let. To bývá věk, kdy se to u českých hokejistů na hraně NHL láme: buď se do ní prosadí, nebo se pak vrátí do Evropy. Berete to taky tak?
"Myslím, že ano. Ale nějak moc to nevnímám. Soustředím se na sezonu, abych ji měl co nejlepší a předvedl nejlepší výkon. Chci tomu dát sto procent a co se stane za tři čtvrtě roku, na to teď moc nemyslím."