Na počátku bylo vhazování. Jak při něm uspět?

Redakce NHL.com/cs v létě vyzpovídala mnoho hokejistů NHL a získala jejich pohled na různorodá témata. V jednom z posledních dílů naší série rozebereme jednu z klíčových hokejových činností - vhazování.

Každá sezona končí předáváním Stanley Cupu a začíná z tohoto pohledu poměrně banální situací: vhazováním. Z hlediska vývoje jednotlivých utkání však o žádnou banalitu rozhodně nejde. Naopak, umění vyhrávat buly se v moderní hře přikládá stále větší důležitost.
"My centři, kteří na buly chodíme často, si na tom samozřejmě zakládáme a sledujeme, jak se nám nebo soupeřům daří," popisuje John Tavares, jenž v létě odešel z New York Islanders do Toronto Maple Leafs. "Buly jsou to strašně důležitou součástí hry."
Důvod je zřejmý: který tým vyhraje vhazování, ten má puk. Obzvlášť důležité je to při přesilovkách a oslabeních, případně v závěrech zápasů. Avšak záleží na tom i při 'obyčejných' situacích, protože mužstvo s pukem si pochopitelně vytvoří větší tlak, víc šancí, střel a tím většinou i gólů.
K umění vynikajícího všestranného centra tím pádem nepatří jen tvorba hry, schopnost bránit a vytvářet či proměňovat šance. Ti nejkomplexnější musí být i dobří také na buly. Což obnáší přípravu zahrnující trénink, práci s reflexy i studium soupeře.
Více k tématu: [Tahle liga je pořád i pro staré\]
"Když jdu na vhazování, obzvlášť v obranném nebo v útočném pásmu, probíhá mi hlavou strašně moc věcí," říká Sidney Crosby, kapitán a první centr Pittsburgh Penguins.
"Dívám se na hodiny, kolik zvývá času. Pak na hráče, který jde proti mně: na kterou stranu drží hokejku? Jak střílí? Kdo další je na ledě? V jaké jsme situaci? Když je po zakázaném uvolnění, je naše pětka unavená, nebo ne? Mám se snažit získat puk a nechat náš tým hrát a vypracovat si nějakou situaci, nebo raději jednoduše dostat puk mimo nebezpečí a jít střídat? Všechny tyhle věci hrají roli a je nutné myslet i na to, co potřebují spoluhráči na ledě."

Na úvahy o všem, co Crosby popisuje, mají ovšem centři dost málo času. Spoustu z nich tak musí mít zautomatizovaných, což při tisící buly v lize už není takový problém. Horší to je v případě, že rozhodčí někoho z vhazování vykáže a na jeho místo si musí stoupnout křídlo, v této situaci o mnoho méně zkušené.
"Já mám všechno tohle v hlavě tak za dvě sekundy vyřešené," tvrdí kanadská superstar. "V naší pětce jsme sehraní, tam obvykle není co řešit. Jen někdy si musí člověk pár věcí připomenout."
Crosby byl s 53 procenty vítězných buly v poslední sezoně až ve druhé padesátce ligy (mimochodem přesně stejnou úspěšnost měl David Kämpf z Chicago Blackhawks), avšak absoloval 1935 vhazování, což je nejvyšší číslo v NHL po Ryanu O'Reillym z Buffalo Sabres, a stejně jich větší část vyhrál.
O'Reilly byl se 60 procenty absolutním králem vhazování - na stejný počet se z hráčů, kteří chodili na tuto situaci často a pravidelně, dostal jen specialista Antoine Vermette z Anaheim Ducks.

Z dlouhodobého hlediska je králem buly Patrice Bergeron z Boston Bruins - od roku 2010 nemá nikdo (z hráčů s více než pěti tisíci buly) vyšší počet vyhraných vhazování ani lepší procento úspěšnosti než on s čísly 7530 a 58,8. I to je důvodem, proč se centr Boston Bruins pravidelně umísťuje mezi finalisty Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka NHL a proč ji v posledních sedmi letech získal hned čtyřikrát. A možná i proč se nakonec usadil na postu častěji nasazovaného prvního centra Bruins na úkor Davida Krejčího.
Však také Bergeron kvůli úspěchu na vhazování změnil hokejku, používá měkčí s výraznějším zahnutím čepele, které mu pomáhá vyhrávat buly do forhendu.
"První věc, kterou řeším, je, kdo proti mě nastoupí. Levák, pravák, znám ho, nebo neznám? Pak se podívám, jak jsou rozestavění jeho i moji spoluhráči. Do jaké situace se potřebujeme dostat. Tohle všechno si člověk musí promyslet, ale nakonec je to stejně o tom vyhrát tejn samotný souboj o puk," říká kanadský centr.
"Člověk má nějaký základní set, jak to hraje. Ale pak se musí podívat na soupeře. Jinak budete chodit na buly proti Mikko Koivovi, jinak proti Ryanu Johansenovi, jinak proti (Connoru) McDavidovi nebo (Stevenu) Stamkosovi," podotýká Mark Scheifele, centr Winnipeg Jets.
"Sám mám v hlavě jakousi encyklopedii soupeřů. Ti se sice vyvíjejí, všechno se mění. Ale zkušenosti s nimi mi určitě pomáhají," doplňuje Bergeron.

Jak říká tenhle král defenzivních forvardů, klíčové je nakonec vyhrát v situaci jeden na jednoho. Kromě přípravy jsou pro to důležité i reflexy, rychlé ruce, síla na hokejce. A to všechno se dá a musí trénovat. Útočník Tomáš Hertl ze San Jose Sharks se připravoval s někdejším specialistou na vhazování Mikem Riccim, forvard Vladimír Sobotka dokonce v létě piloval buly na speciálním trenažéru.
"My centři na tom pracujeme na tréninku, opakujeme si buly na ranním rozbruslení. Všechno je to o správném načasování. Při tréninku to není ostrá bitva o puk, ale spíš snaha to správně načasovat, sledovat puk a sladit s očima pohyb ruky a hokejky. Tenhle reflex je v takové situaci hrozně důležitý a je potřeba ho dostat do krve," říká Auston Matthews z Toronta.
Ovšem pozor, úspěch na buly rozhodně nezávisí jen na centrovi. Důležitou práci hrají křídla: v obranném pásmu vyrážejí blokovat beky, v útočném se v tom naopak snaží zamezit křídlům soupeře. A pokud se mezi středními útočníky na puntíku pro vhazování nerozhodne, musí tam sjet pomoct a snažit se sebrat volný zablokovaný puk.
"V mnoha případech je to padesát na padesát a pak je vhazování záležitostí křídel stejně jako centra," upozorňuje Matthews.
"Hned, jakmile padne puk na led, je součinnost celé pětky hrozně důležitá," přitaká Bergeron. "Vyhrajete a musíte se ujistit, že bek si od mantinelu sjede pro puk za vás. Křídla musí vědět, kam budete puk ideálně posílat. Je třeba podržet soupeře, aby měli obránci na puku víc času. Ve spoustě situací je potřeba se domluvit s křídlem nebo s obránci, aby všechno šlapalo. Jinak může výhoda vyhraného vhazování přijít vniveč," dodává.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
"Do hry vstupuje spousta proměnných a komunikace se spoluhráči je hrozně důležitá," souhlasí Tavares. "Musíme být všichni naladění na stejnou vlnu, to je polovina úspěchu."
Čeští fanoušci si jistě vybaví jedny z nejpamátnějších chvil olympiády v Naganu 1998. Jak Kanadě v semifinále, kdy skóroval Jiří Šlégr, tak Rusku ve finále z hole Petra Svobody, dala reprezentace svůj jediný gól ze hry po vyhraném vhazování. A i tenkrát to byla práce celé pětky, včetně dobře blokujících křídel.
Jak vidno, buly nejen všechno začíná, ale také se od ní mnoho dalšího odvíjí.