Pouzar: V obraně Oilers vidím Coffeyho rukopis

Během finále Stanley Cupu píší bývalí hráči Edmonton Oilers či Florida Panthers pro čtenáře NHL.com/cs své postřehy k dění na ledě, průběhu série i prostředí, které dobře znají ze svého někdejšího působení. Po šestém utkání s nimi přichází Jaroslav Pouzar, člen šampionských týmů Oilers z let 1984, 1985 a 1987, který za kanadský klub odehrál 186 zápasů v základní části a 29 v play off.

"Abych se přiznal, tak za stavu 0:3 už jsem opravdu nevěřil v nějaký obrat nebo napínavější zápletku. Edmonton na začátku finále nehrál nějak dobře, nadělali spoustu chyb v obranném pásmu a až moc spoléhali na McDavida. Šestý zápas byl ale z jejich strany vynikající. Dokonce lepší než ten čtvrtý, který vyhráli 8:1.

Teď to ale doma zvládli na jedničku, Floridu nepustili skoro do šance a byl to z jejich strany dobrý hokej. Dotáhnout to z 0:3 na 3:3 už je každopádně velká věc a moc bych Oilers přál, aby to celé vyhráli. Že ten rozhodující sedmý zápas hrají venku, může být trochu výhoda. Jen se jim nesmí stávat, aby propadali v pásmu. Kdo se postará o góly, už je jedno.

Na začátku finálové série bylo vidět, že McDavid si mnohokrát bral puk už před vlastní brankou, pak s ním projížděl celé hřiště a kolikrát se mu ani nikdo nenabízel na přihrávku. Tím se jen zbytečně unavil a Florida toho dokázala dobře využít.

On potřebuje ale spíš pas v rychlosti ve středním pásmu, pak obejde jednoho hráče a upaluje sám na bránu. Ve čtvrtém a pátém utkání měl po čtyřech bodech, ale to taky pořád nejde. Proto je pro Edmonton hodně důležité, že se přidali další.

K Draisaitlovým výkonům mám ale pořád výhrady, i když posledně tam měl pěknou přihrávku. Základní část většinou nesleduju, ale pořád jsem slyšel, že McDavid a Draisaitl jsou jasně nejlepší. Německý útočník mě ale ve finále neoslovil, moc mu to ani nebruslí.

Sám si teď dovedu představit, jaká je teď v Edmontonu atmosféra. Tam se nesmělo pít pivo na ulici, ale když se v play off vyhrává, tak je to všechno uvolněnější.

Myslím si, že teď už Oilers fandí vážně celá Kanada. Tím jak vyrovnali, tak dostalo finále ohromný náboj. Kanaďané jsou patrioti a jejich klub vyhrál naposled před více než 30 lety (Montreal 1993), tak se drží palce Edmontonu.

Přenosy z Rogers Place mi připomněly, jak jsem tam před pár lety byl. Už když jsem v osmdesátých letech přiletěl do Edmontonu, tak pro mě kabina ve staré hale byla jako malý zázrak. Ale v nové aréně je to zase skok o 100 let dopředu. Kousek od šatny mají restauraci, k tomu sauny, posilovací stroje, malé hřiště na střelbu. Navíc ta kabina má takový zvláštní tvar elipsy, aby na sebe všichni viděli a trenér nemusel běhat z jednoho rohu do druhého.

Na Edmontonu je mi taky sympatické, jak se stará o legendy. To není jak u nás, kde se zapomíná na hráče, co vyhráli mistrovství světa a někteří třeba dožívají na hranici chudoby. U Oilers je ale to sepětí s historií mnohem větší. Fanoušci na naši generaci nezapomínají.

Když se mluví o McDavidovi, je jasné, že je to současný nejlepší hráč světa, ale asi bych dal pořád přednost Wayneu Gretzkymu. Samozřejmě byl typově jiný, ale předběhl svou dobu.

Když tam nyní na střídačce Oilers vídám Paula Coffeyho, vzpomenu si taky, jak hrál v půlce osmdesátých let úplně jinak než drtivá většina beků. Myslím, že jim prospěl zkušenostmi a jeho rukopis je znát, když se beci snaží puk vyvést nebo rozehrávat, ale ne vždycky se jim to daří jako Paulovi.

Četl jsem během play off i nějakou kritiku na gólmana (Stuarta Skinnera). Já myslím, že je to dobrý brankář, i když posledně třeba ani neměl tolik práce. Za nás v Edmontonu chytali Grant Fuhr a Andy Moog, kteří měli něco přes 170 centimetrů, zato teď jsou gólmani skoro všichni ke dvěma metrům.

Stejně jako v osmdesátých letech ale v Edmontonu pořád platí, že když máte skvělé útočníky, tak vás výkony vašeho gólmana nemusí tolik trápit."